Obec Lopeník leží v centrální části Bílých Karpat v oblasti, nazývané Moravské Kopanice. Má 249 obyvatel, žijících v roztroušených chalupách po celém katastrálním území obce. Jako každá malá příhraniční obec se snaží dělat maximum pro to, aby se tu lidem žilo co nejlépe, protože každý usedlík tu znamená nezanedbatelný kamínek v obecním životě. Co ale pro tuto obec znamenal vznik česko-slovenské hranice? Na toto téma, ale i o tom, jak se v Lopeníku žije a podniká, jsme si povídal s jeho starostou, Vojtěchem Vráblíkem.
Jak vlastně vypadá dnes podnikání v Lopeníku?
"Po roce 1990 jsme se nejvíc potýkali s důsledky kolektivizace, vlastníci se začali hlásit o pozemky a převážná část lidí začala podnikat v zemědělství, zaregistrovalo se odhadem asi 45 zemědělců. Rozběhlo se zemědělství na scelených plochách, tehdy tu hospodařil pan Polanka, v současné době Agro Strání. Jenže to nejsou podnikatelé místní, takže tím obec trochu trpí, nedá se tu vytvořit nějaké zázemí, že by na to podnikání navazoval nějaký další produkt, třeba ubytování atd. Pak jsou tu místní zpracovatelé, kteří si sklidí dva až čtyři hektary, no a pak se tak drobně hospodaří kolem chalup. Což je problém, protože tam chybí mechanizace."
A jak tu vypadá podnikání ve službách?
"To je velmi stručné, strohé, je tu jeden obchůdek, soukromý, druhý provozuje obec, pak je tady brusič skla, a pak tu máme pilu, ale majitel je v Dolním Němčí, takže zas to není místní.
Provoz rekreačních středisek pro obec víceméně žádný význam nemá, protože provozovatelé nedodržují zákon a neplatí poplatky. Ani když je letní sezóna, tak to moc velký vliv na místní služby nemá, protože majitelé chalup a chat si přivezou svoje jídlo a nákupy a maximálně má obec problém od nich dostat poplatky za odpad protože oni tvrdí, že si odpad odvážejí do města."
Ve Starém Hrozenkově po vzniku hranice například prudce stoupla nezaměstnanost. Nastal i tady nějaký podobný problém v souvislosti se vznikem hranice mezi Českou a Slovenskou republikou?
"Třeba že by tu narostla nezaměstnanost, to ne. Ani se nijak nezměnila návštěvnost rekreačních zařízení, nebo že by se změnila atmosféra v obci, to ne.
Pro nás největší problém byl ten, že obec převážela dříví z obecního lesa přes Slovensko. A po vzniku hranice jsme museli platit za převoz dřeva slovenským obcím a na přechodu v Březové pak bývaly problémy, takže jsme to museli nakonec zrušit.
A samozřejmě majitelé chalup a chat v Bošáčkách to pocítili velmi silně, pro ně to znamená různé vyřizování na úřadech. My jsme jim museli například vystavit potvrzení, že tam mají nemovitost, jen proto, aby si mohli převážet vlastní produkty přes hranici."
Jak se to vlastně dnes řeší - pokud místní v Bošáčkách přijíždějí ke svým chatám nebo chalupám autem přes hranici, musí mít nějaké povolení?
"Tak povolení tam nemá nikdo, žádná povolení ze zákona neexistují. Kdo tam bydlí, přejede v Březové hranici, kde je kontrolován, a přijede na Slovensko a ze Slovenska pak přejíždí ke svým nemovitostem bez problémů. Potvrzení je potřeba, když se vezou třeba brambory z Lopeníka a převážejí se přes hranici.
Ale velký problém je třeba s převozem jakéhokoli materiálu, to se musí na Generální ředitelství cel v Olomouci nahlásit státní poznávací značka auta a nesmí pak jet jiné auto. Třeba když si tam někdo objedná stavební materiál na opravu chalupy a stavební firma to veze pokaždé jiným autem, nebo když obec převážela dříví, to je martýrium, které se nedá stíhat.
Dnes to dříví taháme na řetězech 1800 metrů na skládku, a to se prodraží, ale je to jednodušší."
Takže zásadní vliv vzniku hranice pro obec Lopeník je v oblasti Bošáček, v dostupnosti této oblasti?
"Je to tak. Máme tam trvale přihlášených 6 lidí, a už se zas chtějí někteří odhlašovat, protože to je spousta komplikací. Třeba když jedou s někým cizím, nebo vezou nějaké hodnotnější věci, tak na přechodu v Březové mají problémy. Ale je tam i řada lidí, kteří tu sice nebydlí, ale jezdí sem na víkend, třeba odsud pocházejí a chtěli by se - až budou v důchodu - vrátit. Dnes je nejstarší obyvatelkou Bošáček paní Kročilová, má 90 roků. Ona sice je přes zimu u dětí v Brodě, ale hned jak se trochu oteplí, už se chystá zpátky na Bošáčky. Ona je poměrně známá, protože jsme například při volbách za ní jeli s volební urnou přes hranice, do novin nás při tom fotili..."
A jak to vypadá, když se tam třeba někomu něco stane a je potřeba aby tam dojela sanitka?
"Stala se tam nehoda, kdy našli u cesty ležet paní, která nemluvila, a vezli ji do nemocnice, na celnici měli dost problémů, než ji předali na hranici do lékařské péče. Druhý případ byl, když došlo k těžkému úrazu v lese, kam nemohla dojet sanitka, takže jsme toho postiženého nesli asi 2,5 kilometru v dece na Mikulčin vrch. Tou problematikou záchranné služby se dnes nikdo nezabývá, a jak s příchodem jara ožijí Bošáčky chalupáři a stane se tam úraz, nastává ohromný problém, protože tam není možnost poskytnutí první pomoci. Než se dostane přes Slovensko, nebo než přijede pomoc ze Slovenska, to všechno je komplikované, protože i stávající cesta tam vede terénem a po dešti se tam třeba nedá vůbec projet. A převážet pacienta přes hranici sem a tam, tak ho snad ani přes tu hranici nepustí. Poskytnout zraněnému pomoc v této oblasti je opravdu problém."
To vypadá skoro jako jeden z nejvážnějších problémů...
"Jistě. Také proto stále usilujeme o vybudování přístupové cesty na Bošáčky, protože to je oprávněný požadavek. Teď jsme zadali zpracování studie projektové firmě, abychom mohli získat územní rozhodnutí, znali hrubou délku a mohli odhadnout náklady."
O tuto cestu usilujete už hodně dlouho, že?
"Od roku 1995. Tehdy celý záměr zkrachoval na stanovisku jednoho vlastníka půdy, bylo kolem toho spousty a spousty jednání, článků v novinách... Dnes to vypadá, že se s tímto majitelem nakonec domluvíme. Takže se znovu snažíme o to, aby byly Bošáčky přístupné.
Ze začátku bylo těžké i to prosadit v zastupitelstvu, protože jeho členové argumentovali tím, že i v obydlenějších částech obce jsou neopravené a nesjízdné cesty, ale oni si neuvědomovali, že tato část je úplně nepřístupná a i o tyto lidi se musíme starat."
A co by pro tyto lidi znamenalo uzavření hranice, o kterém, se ještě nedávno mluvilo? Kdyby se stalo to, co vláda plánovala - uzavření všech polních cest, zrušení zelené hranice a zavedení malého pohraničního styku?
"To by byla katastrofa. V tu chvíli, pokud by se toto stalo, ti lidé by tam byli odříznuti od světa, a museli by chodit pěšky z obce, přes sedlo s batohem. Tak asi tři kilometry. A pokud by chtěli cokoli opravit nebo dovézt, tak tam nic nedostanou. Tomu se právě snažíme předejít tím, že se snažíme prosadit zpřístupnění Bošáček, a taky proto to zastupitelstvo schválilo."
A co by připravovaný režim znamenal pro lidi, kteří převážejí svoje výpěstky?
"To by nešlo, protože oni by se přes zelenou hranici vůbec nedostali. Takže by třeba i přibylo neobdělávaných pozemků, protože by na nich lidé přestali hospodařit.
V Bošáčkách mají lidé udržované chalupy i pozemky kolem nich, a já si nedovedu představit, že by v tom pokračovali, i kdyby museli vzít bágl a chodit tam několik kilometrů pěšky. Ti lidé to tam i teď mají těžší, ale chtějí tam být, a mohou tam žít na úrovni, ale musí mít přístupovou cestu."
Život na hranici rozhodně není jednoduchý. Že se ale místní lidé ani na jedné straně hranice nevzdávají, dokazuje například nedávno podepsaná smlouva o spolupráci, kterou uzavřely obce podlopenického mikroregionu, hlavně ale jejich společné plány do budoucna. Ale to by bylo přinejmenším stejně dlouhé povídání, jako byl tento rozhovor.
Jana Hajduchová