V prvním jarním čísle časopisu Bílé - Biele Karpaty by asi nejvíce byl na místě úvodník, oslavující jaro, probouzející se přírodu, zpívající ptáky, rozkvétající květiny... Však jsme také několik takových úvodníků už publikovali. Koneckonců pro milovníky přírody je nástup jara jedním z nejkrásnějších zážitků vůbec, navíc - na rozdíl od mnoha jiných se zárukou, že se každý rok bude opakovat. Dokud ovšem vydržíme my a naše láska.
Dokud ovšem... Ale čím je člověk starší, tím jako by větší váhu nabíraly všechny ty starosti a problémy, které se na nás celý život tlačí, a všechny ty radosti, které kolem nás kypí, jsou stále lehčí a lehčí a nestačí vyvažovat to, co bolí. Co s tím? Je to logické, každý z nás je ve své podstatě křehká bytost a máme jen omezenou dávku životní síly a energie. Ne, nevytasím se teď s tou nejjednodušší radou, která se až podbízí, nebudu vám tvrdit, že to jsou "zimní deprese z nedostatku světla" a že to přejde hned jak na jaře vyrazíte do přírody. Chci se na nás lidi podívat trošku jinak - možná trochu víc do hloubky.
Jedním z typických znaků naší doby je něco, co by se dalo nazvat "myšlením navenek". Neustále řešíme podněty, které k nám - lidským bytostem - přicházejí zvenčí. Něco se kolem nás děje, někdo od nás něco potřebuje nebo žádá nebo my něco žádáme po někom jiném - a my jednáme. A tak se od rána do večera zabýváme problémy svých dětí, rodičů, přátel, svými povinnostmi v zaměstnání, svými koníčky - a pak si jdeme odpočinout do přírody, kde zase svou pozornost zaměřujeme ven ze sebe - na to, co kolem nás kvete, zpívá, roste, voní. A úplně při tom zapomínáme na jeden úžasný svět, do kterého se už pomalu ani neumíme podívat - na své vlastní nitro.
Z hodin anatomie ve škole si možná ještě pamatujete, že sídlem emocí je limbický systém, který patří k nejstarším částem mozku. Tento systém existuje už desetitisíce let prakticky beze změny. I z toho se dá odvodit, že naše emoční výbava je stále téměř stejná, že byla stejná u pravěkých lidí, u starých Římanů a že je stejná i dnes. Ostatně - kdo si někdy přečetl něco z antické literatury mi dá za pravdu - v osobních příbězích tehdy lidé prožívali totéž co my. Lásky, nenávisti, zklamání i radosti. Svět našich emocí je tedy skutečně "naše osobní přírodní dědictví" v pravém slova smyslu; ale stejně tak je naším darem i naše tělo, naše myšlenky i duše, zkrátka celá naše osobnost. A stejně jako si vážíme přírody kolem nás, měli bychom ctít i tuto "přírodu v nás". A nejen ctít, ale často i poslouchat.
Vždyť je klíčem i nástrojem ke všemu co děláme a prožíváme. Jen se zamyslete - dokázali byste (aniž byste se podívali do zrcadla) popsat zpaměti svou tvář, říci jak se zrovna tváříte? Pamatujete si, kdy jste se zkusili naposledy zastavit a zjistit, co teď zrovna cítíte a prožíváte? A přitom třeba právě naše pocity a emoce jsou jedním z nejzásadnějších faktorů, které ovlivňují naše jednání, právě to jednání "navenek", které je v našem světě tak důležité. Vždyť kolik důležitých signálů k nám vysílá jen naše tělo! Stačí, když budete chvíli myslet na něco, co vám vadí, a soustředíte se na to, ve které části těla se vám kumuluje nepříjemný pocit. Rychle zjistíte, jak citlivý může být váš "žaludek" na některé lidi. Ale hlavně můžete takto přijít na to, proč vám něco nesedí. Nebo jak velký vliv na vaši výkonnost má vaše momentální nálada, váš momentální pocit. V okamžiku, kdy si dovedete náladu nebo pocit pojmenovat, už tím snižujete jeho negativní působení. A to vůbec nemluvím o tom, že když budete svým pocitům věnovat trochu pozornosti, s úžasem můžete zjistit, že to, co vědomě prožíváte jako "oprávněné rozzlobení se" může být ve skutečnosti úplně jiný pocit, který si nechcete přiznat - třeba nejistota a rozmrzelost, která může pramenit ještě z jiného pocitu - třeba ze strachu, který si ale už velmi neradi přiznáváme. Ale kdo chce, může jít ještě hloub a pojmenovat si i ten strach - a zjistí, že to je třeba strach, způsobený nějakou dávnou nehodou v dětství a že dnes je úplně zbytečný a směšný. A tak můžeme místo toho, abychom byli rozzlobení, být ochotni chápat a přijímat s porozuměním to, co přichází zvenčí. A naopak - když si uvědomíme kladné pocity a emoce a budeme vědět kdy a proč přicházejí, prožijeme si je mnohem víc naplno a s plným vědomím toho, že na ně máme právo.
A tak vás letos na jaře zvu vlastně také k výletu do přírody, ale do jiné přírody - najděme si chvilku na to, abychom vedle ptáků a rostlin pozorovali i sami sebe, svůj vnitřní svět, svou duši. Ujišťuji vás, že každý tak může objevit mnoho nového a krásného, vždyť každý z nás je jedinečná, neopakovatelná a nádherná lidská bytost. A že se toto pozorování velmi dobře dělá v té skutečné jarní přírodě - to snad ani nemusím zdůrazňovat...