V lednu se v médiích objevily zprávy o tom, jak budeme cestovat přes česko-slovenskou hranici od našeho vstupu do Evropské unie, tj. od 1. května tohoto roku. Titulky jako "Režim na hranici se zostří" nebo "Lidé v příhraničí jsou zneklidněni" vzbudily dojem, že se po společném vstupu do EU hranice budou spíše tvrdší než měkčí.
K tomuto dojmu přispěly i zprávy, že se na cestách a pěšinách na česko-slovenských hranicích budují zábrany a závory. Náměstek zlínského hejtmana Libor Lukáš se nechal dokonce slyšet: "Otevřeme se Evropě a zabetonujeme se na hranicích se Slovenskem."
Schengen
Do určité míry měly tyto zprávy své opodstatnění. Vstup do Evropské unie pro oba státy totiž neznamená, že se stanou hned plnohodnotnými členy EU. Co se týká pohraničního režimu, má se například uzavřít tzv. Schengenská dohoda, kterou se oba státy zaváží k zajištění vysoké úrovně ochrany státních hranic a umožní volný pohyb osob přes státní hranici na libovolném místě. To obnáší i zrušení hraničních přechodů.
Zavedení všech schengenských právních norem však potřebuje čas. "Oficiální datum je sice rok 2006, ale už se mluví spíše o roce 2007, protože je to hodně náročná záležitost," tvrdí Petr Vorlíček z tiskového odboru Ministerstva vnitra. Důvodem je, že databáze obsahující 1,1 milionu hledaných osob a 770 tisíc osob, které mají zakázaný vstup, nebude mít od vstupu deseti nových členů do EU dostatečnou kapacitu. Proto Brusel plánuje vybudování druhého systému a jednotlivých národních sítí, která jen v Česku bude mít 15 tisíc koncových míst. A to se neudělá během jednoho dne.
37 míst
Pravidla pro cestování přes společné hranice od 1. května 2004 do data podepsání Schengenské dohody byla stanovena v česko-slovenské smlouvě o úpravě režimu a spolupráci na společné hranici, kterou v Bratislavě podepsali český velvyslanec na Slovensku Rudolf Slánský a slovenský ministr vnitra Vladimír Palko 27. ledna 2004. Smlouvu však ještě čeká potvrzení (ratifikace) parlamenty obou zemí.
Výsledky parlamentních jednání k datu uzávěrky časopisu ještě nebyly známé, ale těsně předtím se někteří občané, mj. i Radovan Kunc (organizátor pravidelných česko-slovenských silvestrovských setkání a dřívější vládní úředník) z Uherského Hradiště, začali bouřit proti této smlouvě. Smlouva totiž umožní překročit státní hranici i mimo silniční přechody, jako tomu je dosud, ale od 1. května 2004 to bude možné pouze na vymezených místech a v odůvodněných případech. Občané České a Slovenské republiky však dosud mohli překračovat hranici kdekoliv.
Podle mluvčího Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno Romana Skřepka se v Bílých Karpatech jedná o celkem 37 takových míst, která navrhovaly jednotlivé obce. Tato místa budou osazena "technickými prostředky" (lépe známé jako zábrany), na každém místě vždy dvoje, které by měly pomáhat v boji proti nelegálnímu překročení hranice běženci. Npor. Skřepek se však domnívá (přesný text smlouvy ještě nebyl k dispozici), že občané ČR a SR budou moci na povolení překračovat státní hranici i mimo určená místa, a to zejména pokud užívají nemovitost, který se nachází v bezprostřední blízkosti hranic na území druhého státu a cestování přes určené místo by bylo příliš složité.
Povolení
Povolení pro překračování hranice na těchto místech by pro Bílé Karpaty mělo vydávat Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno na omezenou dobu, maximálně na jeden rok. Jako důvody přicházejí v úvahu např. podnikatelská činnost, rodinné nebo příbuzenské důvody, společenské, kulturní a náboženské akce. Osoby, které na takových místech hranici překročí, budou muset mít u sebe platné cestovní doklady (tj. pas nebo občanský průkaz) a povolení.
Co to vše bude znamenat v praxi, není zcela jasné. Jak to může ztížit obchod? Jak se budou lidé například dostávat na Javořinské slavnosti nebo na silvestrovské setkání na Velké Javořině? Bude každý účastník muset žádat o povolení? A jak bude policie přísná nebo benevolentní ve vydávání klíčů závor zainteresovaným?
Na celé věci je však jedno malé pozitivum: popsaný režim bude také platit pro obyvatele členských zemí EU a dalších zemí, kteří nepodléhají vízové povinnosti v žádném ze států Unie. Tito mohli dříve používat pouze silniční přechody.
Závěr
Přesto, že od 1. května se Česko i Slovensko ocitne v Evropské unii, která usiluje o společnou Evropu a bezpřekážkovou spolupráci mezi jejími členy, bude režim na česko-slovenské hranici přísnější. Překračování státní hranice na libovolném místě, tak jak tomu bylo doposud, už nebude možné. Bude třeba využít oficiální hraniční přechod, jedno ze 37 míst pro překračování státní hranice, či v individuálních případech žádat o povolení k překračování státní hranice mimo určená místa.
Jan W. Jongepier
V naších zemích spadá výstavba hlavních železničních tratí do období 40. - 80. let 19. století. Většina tratí směrovala v té době severojižním směrem do metropolí, na Moravě tedy do Vídně, jako například Severní dráha císaře Ferdinanda. Na budování spojení západ - východ stát neměl nějaký prioritní zájem. Toho využila druhá nejmocnější železniční společnost v zemi, Společnost státní dráhy - Staatseisenbahngesellschaft (STEG), která budovala jak tratě nové, tak i vykupovala úseky již postavené a převáděla je do svého vlastnictví.
Tak tomu bylo i v případě česko-moravské tzv. Transverzální (tedy příčně vedené) dráhy, která měla spojovat Domažlice a Trenčianskou Teplou přes Brno. Její součástí byla i tzv. "vlárská" trať, která vznikala z několika úseků: Kunovice - Uherský Brod (zprovozněn 1883), Kyjov-Bzenec (1884), Brno - Kyjov (1887), Bzenec - Veselí nad Moravou - Kunovice (1887) a jako poslední úsek z Uherského Brodu do Vlárského průsmyku, který byl nově vystavěn a uveden do provozu v roce 1888.
Přirozeným místem pro vstup vlárské trati do Bílých Karpat se jevilo Veselí nad Moravou, odkud trať směruje ještě pomoravskou rovinou až před Uherské Hradiště. Tam trať ostře uhýbá ze svého severního směru doprava na východ a přes řeku Olšavu přichází do stanice Kunovice, odkud vychází spojovací trať do Uherského Hradiště a Starého Města na Severní dráze.
Z Kunovic pokračuje hlavní trať podél říčky Olšavy otevřenou podhorskou krajinou do Uherského Brodu, největšího to města na vlárské trati. V době stavby dráhy měl okolo 5.000 obyvatel, v současnosti má téměř čtyřikrát více. Nádraží je tu v oblouku, fasáda nádražní budovy je vyzdobena ornamenty ve slováckém duchu.
Z Uherského Brodu pokračuje trať Bílými Karpaty na severovýchod do Újezdce u Luhačovic. Tady je vlárská trať nejblíže největším moravským lázním Luhačovicím. Dlouholetá tradice lázeňské léčby, založené na využívání účinků přírodních léčivých vod, zařadila toto město mezi vyhledávaná lázeňská místa. Proto také není divu, že Luhačovice byly v roce 1904 spojeny právě v Újezdci s hlavní tratí a tím se světem 10 kilometrů dlouhou lokální dráhou. Po jejím vybudování došlo v Luhačovicích k výraznému nárůstu početnosti hostů a návštěvníků.
Vraťme se však zpět na hlavní trať, jež má do svého cíle ještě více než 50 kilometrů. Pokračuje tedy podél Olšavy do Záhorovic. Zde došlo 17. srpna 1923 na tu dobu k poměrně velké železniční nehodě, ke srážce a následnému vykolejení dvou nákladních vlaků se značnou hmotnou škodou, k vážnému poškození obou těžkých lokomotiv a zničení mnoha vozů.
A odtud je to jen skok, 2 kilometry, do Bojkovic, dalšího většího města na této trati, nad nimiž je krásný zámek Světlov. Za Bojkovicemi začíná větší stoupání, smyčkou trať objede kostel v Pítině a začíná se šplhat po úbočí Bílých Karpat. Jsme přece v horách a lokomotivy (parní), zejména ty nákladní, zde předváděly své výkony a samozřejmě i jejich strojvedoucí a topiči svůj um. Pitín vždycky býval za parní éry prubířským kamenem pro stroje i jejich osádky.
Po zdolání nejvyššího místa celé trati v lesnatém terénu - okolo 400 metrů nad mořem, dosahuje trať stanice Slavičín. O čtyři kilometry dále, ve stanici Bohuslavice nad Vláří, se trať přimkne k říčce, kterou už neopustí a která dala celé trati také jméno - Vlára - a dospívá do Bylnice. Odtud vychází odbočná trať přes Brumov a Valašské Klobouky do Horní Lidče, která má u zastávky Návojná nejdelší moravský tunel, 888 metrů dlouhý (nepočítáme-li 2422 m dlouhý, převážně na slovenském území ležící tunel pod Poľanou u Vrbovců).
Stanice Vlárský průsmyk je poslední stanici naší tratě na českém území. Zrod Vlárské dráhy, jednoho z mála původních česko-slovenských dálkových spojů, tu připomíná pomník či památník nad nádražím v těsné blízkosti hranice se Slovenskou republikou. Omšelý nápis na pomníčku hlásá: "Moravská transversální dráha - Udělení koncese 28. prosince 1882 - otevřena až po zemskou hranici 28. října 1888." Na podstavci stojí: "Stavebný správca J. Striegler, generálne podnikatelstvo stavieb Hügel Sager a spol." Zadní strana pomníčku ve stanici Vlárský průsmyk, obrácená ke slovenské hranici, nese velký nápis: SLOVENSKO. A na podstavci čteme: "priv. rakousko-maďarská společnost státní dráhy. Ředitel staveb A. Deserres".
Vlárská dráha se stala páteří Bílých Karpat, stará historická půda s pestrými dějinami, bohatou kulturou i s pohnutým životem jejích obyvatel. Vstoupila do ní se svými dýmajícími lokomotivami, mosty, návěstidly a závorami, sloupy s telegrafními dráty i klinkáním návěstních zvonků jako nový technický fenomén a vrostla do ní jako její nedílný celek, jako by tu byla odedávna. Usnadnila a zlepšila v celé délce oblasti, jíž prochází, zásobování všeho druhu, od paliv a stavebních hmot až po potravinářské a jiné zboží. Dělo se tak jak manipulačními nákladními vlaky, tak i tzv. rychlými sběrnými vlaky - raketami, ale i vlaky osobními, kdy dodavatelé např. z okolí Uherského Brodu posílali sem vlakem třeba čerstvé máslo, mléko, vejce, masné výrobky atd. Dráha dala také impuls k rozvoji turistického ruchu v oblasti a jako páteřní trať otevřela kraj nesrovnatelnému množství návštěvníků a umožnila přístup do různých středisek turistiky. Její stanice a staničky, nádraží a nádražíčka, nejednou změnily vzhled a tvárnost obcí a staly se svou architekturou, byť "jen drážní" i celým svým uspořádáním kulturními body v obcích. Skrze jejich nádražní budovy procházeli cestující z "obecního" na "drážní", tudy vstupovali do podivuhodného i obdivuhodného a také i jaksi tajemného světa lokomotiv, vlaků, síly a rychlosti, dálek...
Jaroslav Pleskot
Jistebník
Před rokem zahájila ZO ČSOP KOSENKA veřejnou sbírku k záchraně čtyř hektarů 110-letého jedlo-bukového lesa u Valašských Klobouk před vykácením. Koncem ledna nastal velký moment, když les byl skutečně vykoupen a stal se první soukromou přírodní lesní rezervaci Bílých Karpat.
Akce probíhá jako součást celostátní kampaně ČSOP Místo pro přírodu. Dosud na les přispělo již 668 dárců. Na konto kampaně však stále přicházejí další finance, z toho už přes půl miliónu na další bělokarpatský les. To umožní postupně vykupovat další lesní pozemky tak, aby budoucí prales měl několik desítek hektarů.
Pracovníci KOSENKy věří, že větší rozlohou bude budoucí prales méně zranitelný a se stane modelovým územím (spolu se sousední luční rezervací Ploščiny) ochrany a využití přírody za přímé účasti a podpory veřejnosti.
Na konto Místa pro přírodu přispívají jak fyzické, tak i právnické osoby. Nejčastější dar je stokoruna, ale lidé přispívají i desítkami tisíc korun. Mezi nejvýznamnější dárce patří spisovatelka Hana Librová, moderátor Přemek Podlaha, sochař Olbram Zoubek, ministr životního prostředí Libor Ambrozek nebo spisovatel Ludvík Vaculík. Nejvyšším darem (100.000 Kč) přispěla firma LMC s.r.o. Významně pomohla i předvánoční benefiční aukce uměleckých děl, uspořádaná Nadací Veronica, která vynesla přes 235 tisíc Kč. Velké poděkování patří zejména paní Jasně Flamikové z nadace za celou organizaci aukce.
V rámci programu ke Dni Země proběhne 24. dubna akce Volnost lesu na Kosence i v přírodě. Bude to setkaní těch, kdo pomohli k výkupu základního jádra nestátní přírodní lesní rezervace Ščúrnica a kdo chtějí dále podporovat volnost lesa a další rozvoj programu Českého svazu ochránců přírody Místo pro přírodu. Hraje trampská kapela Šíny z Ostravy.
Patrony Místa pro přírodu jsou Bedřich Moldan a Zuzana Norisová. Vznik kampaně umožnila granty z programu Evropské unie PHARE ACCESS, ambasády Velké Británie (program DFID) a Nizozemského království (program MATRA), Ministerstvo životního prostředí ČR, Český rozhlas a Erika a.s.
Marcela Mikesková
Valašské Klobouky
Zemní mikropyramidy jsou velmi zajímavým přírodním úkazem vyvolaným dešťovým ronem.
Podle jejich vzniku je můžeme rozdělit na mikropyramidy:
a) jehlancovité a kuželovité,
b) tvaru komolého kužele.
Vznikají působením dešťových kapek na obnaženou zeminu v málo zpevněných nebo měkkých sedimentech.
Zemní pyramidy typu a) vznikají působením dešťových kapek (egutací) na nekrytou zeminu, jejíž částečky podle pevnosti a soudržnosti různě odolávají, a jemnější jsou dopadajícími kapkami deště rozplavovány. Vytvářejí se jehlancovité pyramidky, které stékající voda omílá a mění je v drobné kužely. Tyto útvary však mají krátkou životnost, protože nejsou shora chráněny před dopadem dešťových kapek, které je rozbíjejí a splachují.
Zemní pyramidy typu b) se vytvářejí při dešti na čerstvě obnažených plochách, zejména na svažitých (např. na svazích zářezů nebo násypů komunikací), a dosahují centimetrových rozměrů. Vzhledem k této skutečnosti je nazýváme mikropyramidy. Tyto jsou na svém vrcholu kryty kamínkem, převážně plochým, který je chrání před působením deště a vytváří malou "poklici". Mají zpravidla tvar kužele. Tato poklice určuje základní tvar této mikropyramidy. Ten se však působením vody směrem k základně zaobluje.
Šířka základny bývá 4 až 6 krát větší než poklice, někdy též stejná. Tyto kamínky chrání pyramidky před deštěm a proto mají delší životnost než mikropyramidy kuželovité nebo jehlancovité, které se při dešti rozplavují. Přesto ani tyto útvary nemají dlouhou životnost. Jak rychle vznikají, tak rychle zanikají.
Obě tyto formy mikropyramid se mohou vyskytovat na měkkých sedimentech, např. v hlinitopísčitých a hlinitých půdách, spraších, jílech atd., na nekrytém povrchu, zejména na cestních zářezech, násypech a jinde. Význam tohoto jevu spočívá pouze v jeho existenci, který je pozoruhodný, ale nenápadný, a uniká všeobecně pozornosti.
Rostislav Švehlík
Bánov
| Česko-slovenský slovníček |
"Kde je ten nerezový lievik?" Pokud žijete v česko-slovenské domácnosti jako já, už jste podobných dvoujazyčných vět slyšel nepočítaně. A nemusely se vždy týkat jenom zařízení kuchyně. Přestože právě kuchyně je místo s nejpravděpodobnějším výskytem oněch větších nebo menších neznámých.
No a pokud vaší drazí rodičové patří k těm, které před rokem 1993 ani nenapadlo, že jejich stát bude po třetinu menší a tudíž je naprosto zbytečně mluvit na vás slovensky, protože slovenština je na každém kroku, stojíte ve výše zmíněné kuchyni a na výše zmíněnou otázku jenom nechápavě třeštíte oči.
Ať už slovenským jazykem disponuje některý z rodičů, kamarád nebo článek v novinách, vždycky se vám bude hodit česko-slovenský mini slovníček, se kterým se neztratíte. Prozatím v kuchyni.
Lucie Kociánová
Veselí nad Moravou
kuchyně - kuchyňa
dřez - drez
sporák - šporák
pečící trouba - rúra na pečenie
hmoždíř - mažiar
trychtýř, nálevka - lievik
cedník -sitko
síto - sito
vařečka - vareška
naběračka - naberačka
kvedlačka - habarka
struhadlo - strúhadlo
prkénko na krájení - lopárik
válek - valček
váhy - váhy
hrnec - hrniec
poklička - pokrievka
konvice - kanvica
talíř - tanier
mělký talíř - plytký tanier
hluboký talíř - hlboký tanier
hrnek - šálka
sklenice - pohár
vývrtka - vývrtka
otvírák - otvárač
nůž - nôž
lžíce - lyžica
vidlička - vidlička
kořenka - korenička
solnička - soľnička
cukřenka - cukornička
ubrousek - servítka
podložka - podložka
ubrus - obrus
topinkovač - hriankovač
nádobí - riad
hadřík na nádobí - vechtík
utěrka - utierka
myčka - umývačka riadu