Bojkovická madona

K napsání tohoto článku mne přivedla žádost o informaci, zda je v našem muzeu gotická soška madony s Ježíškem, zvaná Bojkovická madona. Zajímal se o to rodák z obce Olšany u Šumperka, který se o ní dozvěděl z Vlastivědy okresu Šumperk.

Tato socha, vytvořena ve Veit Stossově škole, skutečně patří ke skvostům Muzea Bojkovska.
Sochu do muzea daroval mecenáš, kněz, vlastivědný a národopisný pracovník P. Alois Viceník, který zemřel v Bojkovicích 29. března 1960. Jako kněz působil řadu let v Klášterci u Olšan. Jeho pozůstalost, ze které tuto informaci mám, včetně pohlednice Klášterce, je uložena v Okresním archivu v Uherském Hradišti.
Socha byla nalezena ve staré zbourané části kostela v Klášterci. Na náklady P. Aloise Viceníka (1877-1960) byla poprvé konzervována v roce 1933, muzeu ji daroval v roce 1935.
Klášterec se rozkládá na pravém břehu horního toku řeky Moravy, při hlavní silnici ze Šumperka do Červené Vody a do Čech. Byl vždy poměrně malou vesnicí. Jak jméno obce napovídá, její vznik je spojený s klášterem, pravděpodobně založeným na konci 13. století. Byl to jenom pobočný benediktinský konvent, protože opatství a zřejmě i zakladatele měl v Postoloprtech v Čechách. Klášter neoplýval majetkem a byl svěřován "do ochrany" různým pánům, kdežto vesnice byla již roku 1464 zapsána do zemských desek tehdejšímu majiteli Zábřeha a Brníčka, Jiříkovi st. Tunklovi. Koncem 15. století je ještě jmenována ves Klášterec s dvorem a klášterem, ale potom zprávy o klášteře mizí, zanikl pravděpodobně za husitských válek.
Nejcennější historickou památkou v Klášterci je kostel Zvěstování P. Marie (v jádru gotická architektura ze 14. století) s ohradní zdí a dnes již nepatrnými zbytky bývalého kláštera. Památkou na někdejší klášter je i gotická madona s Ježíškem, která je nyní v muzeu v Bojkovicích.

Marie Špiritová
Bojkovice

Vážený pane,

(...) Odebírám vzácný časopis Bílé Karpaty již více jak rok.(...) Vzácné obrázky na titulních stranách mne přivádějí do vzpomínek na mé kouzelné - skromné - dennodenními pracovními povinnostmi pokryté dětství - mládí. (...)
Já jsem jedna z těch žaček, kterou Pan učitel - vzácný to člověk - v Bánovské škole učil. A byla jsem dokonce vybraná, že smím zalévat v jeho kabinetu, plném různých květin, ty "kytičky". Na konci roku - jako dík - mi věnoval v květináči lipku - byla dvouramenná. Moc jsem si to považovala - bývala po dva roky s mými muškáty venku - pod jabloní. Jednou v létě přišla veliká bouřka ulomil se kus jabloňové větve a zrovna tam, kde stála ona lipka. Rozlomila se. Můj smutek byl veliký. Vzala jsem hodně mokrou hlínu, hadříčky a onu bolístku zavázala. Časem milovaná lipka uschla.
My jsme z Bánovské školy odešli, jak už to v životě bývá, a na pana učitele zůstaly jen ty nejkrásnější vzpomínky. (...)
Jednou mi sdělili spolužáci, co se stalo našemu hodnému panu učiteli Staňkovi. Byla jsem tehdy moc smutná, to si on nezasloužil! Ale - díky Vám - až po přečtení Vašeho článku o panu učiteli Staňkovi vím, jak veliká musela být jeho láska k té boží přírodě, když po kole-nou místo nohou žil a pracoval ještě celých neuvěřitelných 26 let. (...)
Děkuji Vám za všechny články, které jste uveřejnil. Přeji hodně zdraví a nádherných zážitků v té boží přírodě, nejenom v tomto roce, ale i do dalších let. (...)

M. Blažková
Jablonec nad Nisou

Co se děje v lese

Celé mraveniště bylo vzhůru nohama. Mravenečci zděšeně pobíhali po lese a volali:
"Hoří, pomoc, naše mraveniště hoří."
Tatínek Jirky hodil nedopalek cigarety na šípkový keř pod naše mraveniště, a protože tam byly papíry od špekáčků, které si tady děti včera opékaly, začalo hořet.
Kulhající srneček se přibelhal k mraveništi a povídal:
"Nemohu Vám, milí mravenečci, nijak pomoci. Plechovka od špenátu byla hozena pod veveřím doupětem a já jsem si o ni pořezal nožičku. A k tomu si ještě zajíček pořezal ouško o střepy od rozbité láhve."
Mraveneček Ferda přiběhl k mravenečku Nešikovi a povídá:
"Vždyť příroda nám dala život, obživu, prostě dala nám vše. A my ji máme rádi a stačí jen malá neopatrnost a shoří celý les."
Srneček, který jejich rozhovor bedlivě poslouchal, dodal:
"Víte, jak můžete koupit nebo prodat oblohu nebo prodat teplo země. Nebudeme-li vlastnit svěží vzduch a třpytivou vodu, jak je můžeme koupit? Jsme součástí země a ona je naší. Příroda, rostliny, zvířata i člověk, patří do jedné rodiny."
Sotva to však dořekl, spustil se takový liják, že se srneček rozhodl nechat mravenečky u sebe, než déšť přestane. Přestal. Podařilo se i uhasit oheň.
Mravenečci si dali práci a mraveniště bylo za necelý týden v pořádku. V lese zavládl opět klid. Proč se někdy k přírodě chovám, jak nejhůř umíme?

Lucie Fišerová
ZŠ Strání

To se jednou na Zemi narodil takový človíček! Už jako malinký chtěl všechno znát, všechno vidět a slyšet a jeho rodiče nevěděli, co si s tak zvídavým dítětem mají počít.
Chlapec objevoval svět a zamiloval se do něj. Miloval všechny lidi kolem sebe a nesnášel pohled na těžce pracující a utrápené. Od dětství proto vymýšlel různé bláznivé vynálezy, aby jimi lidem pomohl nebo aby je potěšil. Teď byl ale chlapec velký a věděl, že umělými křídly nebo strojem na výrobu dobré nálady nikomu neprospěje. Poznal svět tak, jaký opravdu byl - zlý a nelítostný ke všem, co neměli síly se s ním neustále rvát, a smutný a prázd-ný pro ty, kteří mu říkali: "Měli jsme štěstí." Chlapec doopravdy nikdy šťastný nebyl. Jeho srdce toužilo objevit něco, co by lidem umožnilo se z tohoto špatného a prolhaného světa vymanit, protože věřil, že na Zemi žili přece jenom šťastní a spokojení lidé. Léta běžela a chlapec zestárl. Vynalezl spoustu věcí, zákonů a strojů, kterými se asi navždy zapsal do školních učebnic, ale štěstí pořád nepocítil. Myšlenka, že lidstvu svým úsilím nijak nepomohl, ho děsila.
Už jako velmi starý pán se zase jednou posadil k oknu na svou oblíbenou židli a přemýšlel. Už ne o žádném objevu, který by napravil lidstvo, ale o tom, jestli to jeho celoživotní snažení mělo vůbec smysl.
Tu ho z myšlenek vytrhl pohled na rodiče s dětmi. Všichni se drželi za ruce, smáli se a člověk si byl najednou jistý tím, že tihle jsou skutečně šťastní. A teprve teď mu to došlo. Lidé nepotřebují žádné závratné vynálezy, žádné zbraně, stroje ani zákony. Oni se jen potřebují někdy zastavit, chytnout se za ruce jako tahle rodina hlavně se mít navzájem rádi. Starému pánovi ukápla z oka slza. Je konec snažení. Teď jen zbývá být šťastný.

Adéla Demlová
ZŠ Tupesy