Folklórních slavností se v regionu Bílých Karpat odehrává bezpočet. Dalo by se dokonce říci, že jsou mezníky v roce, a že ve Velké se žije od Horňáckých k Horňáckým, v Hrozenku od Kopaničářských ke Kopaničářským a ve Strání od fašanku k Javořinským. Náš časopis by musel mít dvojnásobný počet stran, abychom mohli napsat o všech, a tak nám nezbývá než s lítostí věnovat prostor jednou těm, a jindy oněm. Dnes tedy

O Dolňáckých slavnostech a též o ledačem jiném



V neděli 7. července kolem deváté hodiny ranní letěl nad Hlukem, který podle některých lidí je vesnicí, podle úředních dokumentů zase městem, kůň. Kolébal se ze strany na stranu, převracel se na záda a mával účastníkům již 18. ročníku Dolňáckých slavností. Ten kůň, který patrně uletěl některému z dětí, se čirou náhodou stal výstižným symbolem slavností, neboť jak ve větru letěl někam k Javořině, široko daleko oznamoval, že v Hluku se právě teď koná i Jízda králů.
Vůbec, letošní slavnosti byly přepestré. Ve čtvrtek se světila kaplička pod zdejším výletním místem Babíma horama, kde se na udržované louce konala i polní mše. Kapličku, která je nově opravena, dali postavit pánové z Lichtenštejna, prý na památku bitev, které se zde odehrály v letech 1116 a 1421. Dnes je kaplička chráněnou památkou. Atmosféra svěcení byla příjemná. Farářovy promluvy prokládali zpěvem ptáci a do toho voněly luční květiny. Jediné co vadilo, byla spousta dokumentátorů, kteří bránili ve výhledu a tak jsem se škodolibě zasmál nehodě jednoho z nich, který zakopl o kabel v trávě a skácel stojan s ozvučením. Ještě úsměvnější bylo, jak se ho v rozčilení snažil rychle postavit.
V pátek večer se u hlucké tvrze, kterou jako sídlo hejtmana Šarovce proslavil svým románem Na dolinách svítá František Kožík, sešlo s domácím ženským folklorním pěveckým sborem Klebetnice pět mužských slováckých sborů a k tomu navíc vyhrávaly tři cimbálové muziky. Na začátku setkání Jan Procházka zazpíval písničku, kterou na počest 18. ročníku Dolňáckých slavností sám složil a která proto zaslouží ocitovat.

Vyletěl sokolíček na tú hluckú věž,
pověz ty nám, krásný ptáčku, co nám to neseš,
nesu já vám, ludé drazí, velkú novinu,
že přijede k nám král švarný s celú družinú.

Chystajte sa, v našem městě prý chce zastavit,
uklúzajte, vyzdobujte, všecko připravit,
ať ho tady uvítáme pěkně vesele,
písní, tancem, aj vdolečky, šak jsme přátelé.

Ten páteční večer byl kouzelný. Nejenom, že jeho začátku mávalo zapadající slunce a večer byl teplý, on byl krásný i kvůli atmosféře, kterou tam přinesli účinkující. Zpívaly se neotřelé písně a pilo víno, to obstaraly především mužské sbory, vedle domácích přijely sbory z Nedakonic, Čejkovic, Bukovan a jeden, jmenující se Berkenhofzangers, dokonce až z Holandska a ten k poctě Hluku a potěše diváků zazpíval i píseň Fanoše Mikuleckého.
A pak k zdařilému průběhu večera přispěla i zahradní beseda u cimbálu, kde se postupně vystřídaly cimbálové muziky Babica, Mladí Burčáci a Ženičky. Možná proto, že jsem opačného pohlaví, pro mne nejpříjemnější zážitkem večera bylo vystoupení cimbálové muziky Ženičky, která je na Slovácku opravdu raritou, protože v ní hrají jenom ženy a dívky, letos navíc jedna nastávající maminka. Nevím, jestli si přeje kluka nebo holčičku, já jí pro budoucnost muziky přeji děvčátko. Ženičky spolu se ženským pěveckým sborem Klebetnice v duchu svého názvu hrály a zpívaly ve své osobité úpravě písně slovácky feministické, které jsou svým obsahem pro chlapy poměrně sympatické. Většinou jsou o tom, jak ženy mají rády víno, milování anebo vaření. A tak proč s nimi nesouhlasit, navíc v tom zapadajícím slunci jim to velmi slušelo. Zdálo se mi, že ten večer je folklórem požehnaný, mužáci ze sborů k táhlým písním pili domácí víno, které si ve slaměných sotůrcích předvídavě donesli většinou každý ze svého. Ti, co si víno nedonesli, většinou pili pivo, folklorní mládež tančila před muzikou a vůbec nevadilo, že na trávě, a tak nejvíce vadilo, že se muselo skončit.


V sobotu si přišli na své milovníci dechovky, v prostorách sportovního stadionu se konal festival dechových hudeb, v pořadí již jedenadvacátý. Vedle nejlepších dechových hudeb ze Slovácka, jako jsou Vlčnovjané, Kosenka, Zdounečanka, Šarovec, Bojané, se ho zúčastnili i Valdaufinka Ády Školky, slovenští Skaličané a holandský soubor Zwarte fanfare.
Přiznám se, že v neděli jsem, hleďa na zamračenou oblohu, dlouho váhal, jestli mám jet do Hluku na kole nebo autem. Nakonec zvítězil sportovní duch a jak se ukázalo později, bylo to rozhodnutí šťastné, neboť vedle toho, že po cestě do Hluku jsem se kochal modrými květy zvonků a čekanky, které na mne mávaly z příkopů podél cesty, mohl jsem pak následně folklorní svátek zapít v příjemném prostředí restaurace v hlucké tvrzi veltlínským zeleným. Toto štěstí již neměl organizátor skoronické Jízdy králů Josef Holcman, který přijel autem. Přišel s vykulenýma očima, jestli jsem viděl to, co on, a sice jak se nad Hlukem vznášel kůň a že to je mystické a že o tom něco napíše. Jak znám Josefa Holcmana, bude to jistě vyprávění působivé a živelné, protože Josef má jízdy králů rád. Má rád jejich atmosféru, jezdce i koně, i když mu jeden kůň vloni urazil kus zubu, ale to bylo proto, že Josef se ho splašeného chystal zkrotit. Jak jsem si potom z filmového záznamu ověřil, ten kůň by Josefovi zub neulomil, kdyby ho pod tu vzpínající se opentlenou horu jeden z diváků nestrčil. Kůň za Josefův uražený zub nemohl, on se splašil proto, že sousední jezdec, který se snažil na svém koni cifrovat, mu zajel nohou do slabin. Za ten vyražený zub vlastně mohl divák, co Josefa pod koně strčil, ale Holcman ho za to nežaloval, ačkoliv je svým povoláním soudce.
Ale ani já nechci nikoho soudit, já chci pouze říci, že nedělní hlucká Jízda králů znovu okouzlila jak poetickým vyvoláváním, tak omašlenými koňmi i krásnými kroji jezdců, ale především svou tajemnou podstatou, na kterou dodnes napovídá skutečnost, že král i jeho pobočníci jsou oblečeni v ženských krojích. Lidová pověst vypráví, že je to na památku události, když v přestrojení ze ženu utíkal jistý král, ale původ obyčeje bude patrně mnohem starší. Může jít o obyčej na ochranu úrody, či nějaký obřad iniciační, ale dnes už je to v podstatě jedno. Jízda králů je oslavou mládí, krojů, pospolitého a barvitého života slovácké vesnice. K oslavě se v neděli odpoledne přidal i pořad folklorních souborů, nazvaný poeticky podle knihy Čeňka Zíbrta Veselé chvíle v životě lidu. Ten jsem ovšem už neviděl, protože vystoupení folklorních souborů na hřišti moc rád nemám, ale jistěže bylo barvité.
Já se přiznám, že mne více očarovalo řazení průvodu, protože jsem si mohl s přáteli podat ruce, zblízka vyfotografovat pentlení hluckých nevěst a tváře muzikantů. A tak příjemně naladěn nasedl jsem na svého favorita a špalírem diváků, kteří čekali na průvod a z dlouhé chvíle mávali i mně, který si v tu chvíli okusil, jak asi viděl ulici letošní král Vítek Pospíšek. Ten si chudák dva dny před Jízdou králů usekl travní sekačkou prst, když se snažil zvelebit své královské sídlo a v neděli jako málokterý hlucký král jel na koni s rukou v sádře.
Já jsem na tom byl poněkud lépe, ačkoliv mne poslední dobou zlobí tenisový loket, mohl jsem řídit oběma rukama a tak jsem na svém jednostopém oři odjel přes Babí horu směrem k Javořině, kam odletěl ten ranní Pegas. Za Horním Němčím, kde jsou pozůstatky někdejších nádherných květnatých bělokarpatských luk, jsem se na chvíli zastavil, jestli tam ten kůň z Hluku nepřistál, ale našel jsem jen motýly a čmeláky, pasoucí se na rozkvetlých vstavačích. Unavený, ale ještě více opojený zdejší rajskou zahradou, jsem neodolal ulehnout do voňavé trávy a snil - o věcech svých i o tom, kam mohl zaletět ten kůň z Hluku.

Pavel Popelka