Co utváří krajinu? Na tuto otázku se nabízí spousta odpovědí. Geologický podklad, reliéf, erozní vlivy, rostlinný pokryv, činnost člověka... A řada dalších vlivů by se dala vyjmenovat. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak jsme zvyklí krajinu vnímat? Všechny krajinné prvky umíme popsat, pojmenovat, od té největší skály po nejmenší kytičku. Ale pojmenováváme je podle toho, jak je vidíme. Napadlo vás někdy, že krajinu utvářejí i zvuky a vůně?
Například každý kousek krajiny má své typické hlasy. Tak, jak se od sebe krajiny liší na pohled, liší se i hlasy, kterými k nám promlouvají. Jinak zní město, jinak zní vesnice, jinak zní hluboké lesy, něco úplně jiného uslyšíte na louce a mezi poli. A tak i krajiny Bílých Karpat by se od sebe daly rozlišit podle toho, co kde uslyšíme.
Valašskokloboucko pro mě zní velebným šuměním staletých buků. Je to šumění lesa, tak dobře známé všem romantikům a trampům, ale jiné šumění než třeba šumavské nebo krkonošské. Vítr, prohánějící se v bukovém listí, je rozechvívá v tichém šepotu, jakoby stromy mezi sebou vedly nekonečné rozhovory o prastarých a nám lidem tak nepochopitelných věcech. Skrývá se v nich tajemství o stezkách lišek a rysů, o říjištích ohromných karpatských jelenů, o dutinách, v nichž hnízdí černí datli a o tom, kam odlétají černí čápi.
Horňácké louky zní úplně jinak. Vítr tu sviští mnohem vese-leji a rozverněji - však má taky mnohem víc prostoru. Někdy se zdá, že je v jeho řeči možné zaslechnout písně starých sekáčů a smích děvčat, hrabajících trávu. A když utichne, vynikne koncert tisíců kobylek, sarančat a cvrčků tak silně, jako nikde jinde. Křik káněte se nese přes několik hřbetů z veliké dálky a volný prostor mu dává vyniknout.
Ale nejpestřejší zvukový obraz mají Moravské Kopanice. Je tu kousek od všeho. Šumění lesa, brebentění potůčku, chřástal překřičí i kobylky a cvrčky. A do toho zaznívají zvuky člověka. Lidský hlas se nese přes celé údolí, někde v dálce zabučí kráva, odjinud zní naklepávání kosy. Zvuky se tu nesou daleko, a přitom každý ví, odkud jdou. Smích hrajících si dětí jde z chalupy pod Kykulou, kosu klepe stařeček na Hribovni... Krajina Kopanic je snad nejpestřejší krajina, jakou znám. A k té pestrosti patří i pestrost zvuků.
Čím dál častěji se můžeme někde dočíst, jak blahodárně na člověka působí ticho. Ale skutečné ticho u nás snad ani neexistuje. A kdyby ano, asi by na nás moc dobře nepůsobilo - není to přirozený stav věcí. Ale zvuky krajiny jsou pro naše uši tím nejpříjemnějším a nejléčivějším tichem, jaké jim můžeme dopřát.
Jana Hajduchová