| Jako sa pékél v Bošáci chleba |
S prvého pečeňá sa poškrábalo koryto, posypalo sa to múkú, potom sa to tak medzi dlaňámi rozmelňilo a ňechalo sa na slameňici usušit. To bola nákyška pre ďalšié zarobeňié chleba. Tá nákyška sa zebrala, namočila do vlažnéj vody a spravil sa s ňjéj kvásek a odmladzilo sa, teda jako zamiésilo. Múka sa osolila, kmínu sa dalo, prilálo sa vody kolko múka prijala a zamiésilo sa. Doťal sa miésilo, dokal ňeboli čisté ruky a cesto moselo pliéskat. Cesto sa ňechalo kysnút na koryťe do rána a ráno sa válalo do slameňíc.
Dokal cesto f slameňicách kyslo, mosela sa vykúrit pec. Tá pec mosela byt vykúrená tak, aby ňeboli čiérné kúty. Ohreblom kec sa prešlo po spotku, mosela iskry hádzat, ftedy bola dobre vykúrená. A kec sa ešše uhodzilo múky a ket tá múka hňeď očerňela, chleba sa ešše hádzat ňemohél. Tedy sa vyhrabalo s čelussí úhlié ešše vác ven, aby pec trochu vychlalla. Keď bola pec prichystaná, mohlo sa sádzat. Lopata sa položila na čelusťe, dobre sa posypala múkú, aby sa cesto ňeprilepilo a moselo sa chytro sádzat, aby ňeušél záňet. Záňet je to, aby chleba ňeostal bledý, ale aby sa dobre upékél, aby friško chytal kvórku. Ale za trištvrťe hodzinu ból chleba upečený. Kec sa upékél, prstom sa po ňom poklopalo. Keď mal dobrú ozvenu na spoňňjéj kvórke, ból dobre prepečený. Keď prišél do moc žeravéj pece, sa pripékél. To kec sa krájal, sa hrnúl.
zaznamenala Blažena Májska
Trenčín
Bílé Karpaty, to není jen kus překrásné horské přírody se vzácným rostlinstvem i neobyčejným živočišstvem, ale je to také kraj se zachovalostí svého svérázu, se svou originálností života moravsko-slovenského lidu, čímž předčí mnohé z větších krajových celků. Kraj, jenž býval ve hmotném ohledu spíše chudý a nuzný, se stal kolébkou nadaných lidí vnímavého pohledu i kumštovní ruky, jako byl už Jan Amos Komenský, ale také řada malířů, hudců, vypravěčů...
Ale tento kraj se mnohdy stával i vyhledávaným místem velkých umělců nerodáků, kteří zde čerpali pro svou tvorbu. Od začátku 20. století lákalo karpatské centrum Horňácko výtvarné umělce, malíře figuralisty. Množství studií, maleb a kreseb lidových typů a krojů tu vytvořili Joža Uprka, Antoš Frolka, Josef Koudelka, Miloš Jiránek, Zdenka Braunerová, později Cyril Mandel a Jiří Mandel či Karel Sup.
Hudební kultura Horňácka přitahovala Leoše Janáčka, jenž se s takovou oblibou zaposlouchával do hry velických hudců, do krásných melodií horňáckých písní. Je to kraj, kde poprvé naléhavě zazněly tóny budoucí Slovácké suity Vítězslava Nováka.
Ale nejen oni, také Josef Bohuslav Foerstr, Emil Axman by-li tímto krajem přitahováni a inspirováni ke své tvorbě. A jsou tu také literáti, kteří tento kraj zvěčnili ve svých dílech slovesných, ať je to Matúš Béňa, rodem Hanák, ale svou duší celý Slovák, či Otakar Bystřina, také původem z Hané, jenž také podstatnou část své slovesné tvorby zasvětil právě tomuto "velickému kútu", když se znovu a znovu vrací ke kraji "Súchovské republiky", v níž zachytil vtipně a svěže vzpomínky na svůj studentský pobyt pod Javořinou i na bohémské kamarádství s Jožou Uprkou či Matúšem Béňou.
A pokračovatelem tradic Béňových a Bystřinových je Jaroš Hudeček, již původem Slovák, rodem z Hrubé Vrbky. Svým kmenovým cítěním se dobře zařadil mezi spisovatele - rodáky z "velického kúta". Bez tvorby Hudečkovy by zela mezera a prázdnota mezi tvorbou Béňovou a později Kynčlovou, mezi humorem Matúše Béni a Rudolfa Kynčla.
Jaroslav Pleskot
Jistebník