| Zábudišová - kraj a raj ovocia |
Ak chceme niečo hovoriť o ovocí v Slovenskej časti Bielych Karpát, len ťažko môžeme vynechať Bošácku dolinu a jej časť Zábudišovú.
Ovocie a ovocné stromy mali v živote obyvateľov Bošáce vždy veľký význam, hlavne povestná Bošácka slivovica, ale dôležité bolo tiež čerstvé a sušené ovocie - hrušky, jablká a slivky. Veľkú časť Bošáckej doliny tvorili v minulosti ovocné sady. Družstevné rekultivácie, epidémia šárky na slivkách a vyľudnenie kopaníc spôsobili, že ovocných stromov v Bošáckej doline, ale tiež v celých Bielych Karpatoch veľmi ubudlo.
Našťastie sa doteraz dajú nájsť také osady a časti prírody, kde nájsť starú zarodenú hrušku, jabloň či oskorušu nie je až taký veľký problém. K takýmto z ovocinárskeho hľadiska perlám by som si dovolil priradiť hlavne osadu Zábudišová, ktorá sa nachádza na hrebeni oddeľujúcom Bošácku a Melčickú dolinu.
Hneď pri vstupe do osady nás môže upútať mohutný strom oskoruše, ktorá sa tesne pri zemi rozdvojuje a celkový obvod jej kmeňa je 420 cm. Je to určite pamätník mnohých udalostí, ktoré sa tu udiali. Nie je vôbec osamelá, celkový počet stromov oskoruše je v osade okolo 100 ks, druhá najväčšia má obvod 3,2 m. Zdravé, na pektín a iné látky bohaté plody oskoruší končia väčšinou vo vzácnej pálenke - oskorušovici, čo je možno trošku škoda, pretože priamo konzumované alebo sušené sú predsa len zdravšie.
Ohromujúce je množstvo a rozmanitosť stromov hrušiek. Väčšinu z nich by sme márne hľadali v modernej alebo aj staršej knižke pomológie, sú to väčšinou krajové a miestne odrody. V krátkosti spomeniem len tie najviac zaujímavé:
Maškrtky - odroda kedysi sa tu vyskytujúca, zrelá už koncom júna, veľkosť plodov je len okolo 3 cm, sú veľmi aromatické a chutné (jediný známy strom sa nachádza v obci Hrádok).
Jahodárka - veľmi skorá odroda, chutná, dozrievajúca ešte pred odrodou Júlová, jej chybou je to, že skoro hniličí a pri páde z väčšej výšky zostane na zemi len placka.
Krvavka - je pozoruhodná červenou farbou dužiny, vhodná na priamy konzum aj na zaváranie, dozrieva koncom júla.
Jačmienka - stromy dorastajú do obrovských rozmerov a poskytujú veľké množstvo menších plodov vhodných na výrobu pálenky. Dozrieva začiatkom augusta.
Ružová - všestranne použiteľná letná hruška na konzum, sušenie, zaváranie aj pálenie. Rastie veľmi mohutne a dosahuje vysokého veku.
Hajcarka - platí to isté čo o ružovej, len má inú chuť.
Šemenzia - má medzi kopaničiarmi najlepší zvuk ako značka kvality na pálenie, je zvláštna a ľahko rozpoznateľná svojimi belavými, ľahko ochlpenými listami.
Strecká - plody sú vhodné na sušenie a používali sa aj ako hlavný chod - varené s makom.
Madžie hlavy - plody veľkosti 500 watovej žiarovky sú aj v decembri tvrdé ako kamene a dozrievajú až v marci po odležaní, chutné sú aj upečené v trúbe.
Sortiment jabloní nie je až taký bohatý ako hrušiek, nájdeme tu ale tiež viaceré pekné stromy.
Sladká homolička - stará dutá jabloň obsypaná sladkými jabĺčkami, nás presvedčí, že ešte neskončila a zrejme bude rodiť až do svojho rozlámania. Že sú to jabĺčka naozaj sladké sa presvedčil aj môj 8 mesačný synovec, ktorému už nebolo potrebné ďalej sladiť cukrom jeho mrkvičkovo - jablčnú kašičku. Miestni obyvatelia nevyužívajú ich sladkosť na kašičku, ale na pálenku, vďaka vysokému obsahu cukrov je aj výťažnosť kvasu veľmi vysoká.
Citrónka - malé, podlhovasté, žlté, tvrdé jabĺčka sú osviežujúco nakyslé a sú vhodné na pridanie do kyslej kapusty.
Všetky tieto stromy a aj mnohé ďalšie, ktoré sa tu nachádzajú, si zasluhujú našu pozornosť, úctu a ochranu. Predstavujú cenné dedičstvo minulých generácii, vznikol tu akýsi koncentrát starých odrôd, ktoré sa kedysi bežne vyskytovali aj v ďalších obciach Trenčianskeho kraja. Dúfam , že sa pomocou týchto zachovalých zvyškov starých ovocných odrôd podarí ich znovurozšírenie do miest, kam určite patria - na medze, lúky, do extenzívnych sadov. Týmto by som chcel veľmi poďakovať Jožkovi Struhárovi z osady Zábudišová, ktorý výskumu a záchrane starých ovocných odrôd venoval mnoho svojho voľného času, a ktorý ma s ovocnými stromami osady Zábudišová zoznámil.
Vladimír Mertan
Trenčín
| Spomienky a predstavienky |
Stáva sa to často, že sa ma niekto opýta, odkiaľ som. Myslí tým kde bývam, žijem, alebo odkiaľ pochádzam? Alebo možno kde je môj domov? Dnes už totiž málokto ostáva na jednom mieste po celý život, z vidieka sa sťahujeme do miest, z miest na vidiek, večný kolobeh. A tak som si zvykla na túto otázku odpovedať po svojom: "Žijem v Bratislave, ale doma som v Lieskovom."
Keď som bola maličká, hovorievali sme, že ideme ku Dedkovi. Vtedy bola dedina pre mňa ako živá rozprávka, v ktorej som si mohla na rozdiel od tých nedeľných - televíznych - aj naozajstne zahrať. Síce postavičku malú, ale veľmi dôležitú. No a hrať som mohla celý víkend, niekedy dokonca aj celé letné prázdniny. Uvedomili ste si niekedy, že v televíznej rozprávke sa striedajú miesta, čas medzi tým plynie a my vlastne nevieme, čo sa deje u Princeznej doma, kým odvážny Ďuro obíja Dračie hlavy? To sa v tej lieskovskej rozprávke naozaj stať nemohlo, vždy som dobre vedela, kohoa ako hrám, alebo skôr prežívam. Postavičky boli všelijaké, napospol však bytostne bližšie Drakovi či aspoň Ďurovi, ako Princeznej.
U dedka býval veľký dvor s domácimi zvieratami, z ktorých som sa najviac kamarátila s králikmi. Okrem toho, že som ich kŕmila, s veľkou obľubou som k nim do chlievikov aj sama prichádzala na návštevu - so zámienkou upratovania bobkov. Za dvorom sa tiahla k nášmu "starému domu" dlhokánska záhrada, kde bolo vždy čo obdivovať a hlavne objavovať: červíka v jabĺčku, susedovie kocúrov, pichľavé egreše, tajomstvo marhuľovej kôstky alebo hĺbku studne.
Aj okolo domu sa diali zaujímavé veci. V máji sa spod nášho nálepku rozlietavali rodinky okrídlených mravcov; to by ste sa čudovali, koľko námahy to dá, keď ich chce človek spočítať. Raz za čas bolo zase potrebné čoto na domčeku poopravovať. Aj keď strecha nebola ani pekná šindľová (takú chcela vždy mamina), ani perníková, predsa len bola priam zázračná, lebo vďaka nej sme s bratom mohli odhaľovať tajné alchymistické fígle. Spolu s natieraním strechy sa na striebro premieňali aj obyčajné kamienky, nazbierané popri ceste. Cez zimu mi vôňu domova pripomínal kabát, ktorý býval od jari do jesene odložený v skrini, v komôrke, kde sme uskladňovali jabĺčka.
Mláďatá majú prirodzenú bázeň pred veľkým vzdialeným svetom, len nesmelo sa púšťajú za hranice bezpečného domova. Ako som podrástla, dom i záhrada mi už boli priúzke, zvedavosť ma lákala k nazretiu za bránku a za plot. Zistila som, kde býva babka - klebetnica, ktorá sedávala na lavičke pred naším domom; ako sa ozývajú zvony, keď stojím tesne pri kostole; že za dedinou je potok taký plytký, až ho možno prebrodiť na bicykli; že do krčmy chodí každý deň na pivo "Nosáň"; čo ukrýva starý vojenský bunker; odkiaľ sa berie každým rokom žito pre naše zvieratá. Časom som objavila aj rýchlosť a univerzálnosť bicykla, takže som sa vybrala objavovať až za dedinské obzory. Výlety však boli rodičom utajované, a preto radšej krátke.
Potom prišlo obdobie - hovorí sa mu aj dospievanie - keď ma lákalo mesto a jeho rušný život, diskotéky, chalani a dievčenské klebety. Najviac asi naozaj frajeri. Vtedy bola pre mňa dedina nudná, chodila som do nej skôr z povinnosti, ako s radosťou; rozprávku som vymenila za thriller a love-story. Už sme chodievali do Lieskového, nie ku Dedkovi, pretože on odišiel do iného sveta.
Keď búrlivý čas pominul, dedina ma znovu začala priťahovať, teraz už nie svojím vlastným životom, ale najmä okolím. Chcela som nájsť lúky, kde rastú vzácne orchidey; vykopať sama liahnisko pre obojživelníky; spočítať, koľko netopierov vyletuje spod strechy bytovky; objavovať pramene s maličkými salamandrami a nájsť hniezdo výra. To všetko sa pre mňa stalo novou rozprávkou. Pred troma rokmi dobrovoľníci KOZA (Karpatské Ochranárske Združenie Altruistov) kosili a hrabali lúku v našom chotári, prišla som im pomôcť. Vďaka KOZA som potom spoznala aj vzdialené svety Bielych Karpát, hory, lúky, dediny a ľudí do nich patriacich. Vzdialené od nášho Lieskového, no aj tak veľmi blízke. Nádherné svety.
Teraz mám už pocit, že vlastne žiadne hranice z detstva neexistujú, že by som mohla spoznávať aj najodľahlejšie kúty, za horami - dolinami. Ale práve na tomto malom kúsku zeme som videla tak mnoho, on mi je vzácny. Tu by som chcela žiť. Ak ostanem bývať v meste, viem, že moje deti budú mať možnosť prežiť tu svoju rozprávku, a to je dôležité. A keď ma tu raz stretnete ako babičku, rada vám porozprávam o budúcich spomienkach, teraz ešte predstavienkach. Tu - v Bielych Karpatoch, pod Javorinou, v Moravskom Lieskovom, doma.
Táňa Pašková
Bratislava
Vztah člověka ke stromům byl v naších dějinách vždy velmi úzký a citový. Staří obyvatelé na Brumovsku mívali před naší známou lípou za symbol síly a dlouhověkosti dub. Strom měl a vždy bude mít své místo v lidském prostředí. Kolik však vzniklo v současnosti u nás nových stromořadí a alejí?
Naší předkové měli cit pro přírodu a její krásu, a proto s úctou ji milovali. Stromy dovedli používat, aby podtrhly malebný charakter venkova. Dodnes ještě košaté koruny převyšují střechy chalup, původní dominanta kostela je obklopena lipami, stinné stromořadí podél cest zdobí hráze brumovských rybníků, horské svahy krášlí jalovec. To vše tvoří harmonický soulad přírodních výtvorů. Tohoto dědictví si však dnes nedovedeme vždy vážit.
Při náporu techniky na krajinu byly právě stromy lehkomyslně a zbytečně obětovány, aby naše regiony se postupně měnily v kamenné bloky, silnice v asfaltové pásy bez stínu stromů. Zavrhli jsme tradice ale i sentimentalitu a stromy jsme začali hodnotit jen podle kubíků dřeva mizících při nedomyšlených "úpravách" krajiny. Funkce zeleně byla donedávna nedoceněna. Teprve dnes, kdy vzduch se stává nedýchatelným, začínáme si uvědomovat blahodárný účinek stromů na ozdravení ovzduší. Málo ještě si ceníme dosud estetické a historické hodnoty památných stromů.
Trvalou vzpomínkou v dějinách města Brumova-Bylnice jsou památné stromy. Krajinu snoubí tři údolíčka. Tři říčky se spojují u Brumova tri kopce věnčí město: Drahy s památníkem sv. Anny, Březová s kaplí a kopec se starým hradem. Zde nacházíme četné památné stromy, jež po celá staletí vypovídají o historii Brumova, o životě lidí a o událostech, které by neměly upadnout v zapomnění.
1. Čtyři lípy u sochy sv. Jana Nepomuckého v ul. Kloboucká, zde byly vysázeny po přenesení sochy z hrady v polovině 19. století.
2. V r. 1819 byl sídlem majitelů Návojné Kaštýl. Příjezd do dvora Návojná byl dosud od stojícího dubu v trati Zápotočí. Později v r. 1851 byl dub vstupem do budovaného parku u zámku Návojná. Obrázek na dub byl umístěn po I. světové válce, když se zde stal smrtelný úraz bleskem brumovskému sedlákovi. (Dle vyprávění babičky Kostkové).
3. Čtyři lípy u kaple Boží muka v ul. J. Polácha (dříve Otrubná-Návojská) vysazené v r. 1860 při oslavě sta let od postavení Boží muky na hřbitově padlých obránců Brumova při nájezdu Kuruců.
4. Čtyři lípy u kašny na náměstí byly v r. 1919 k 28. říjnu vysázeny na oslavu ČSR a pojmenovány Masaryk, Štefanik, Wilson a lípa Svobody.
5. Lípa v ul. 1. května u bývalé školy měšťanské zasazena při dostavbě školy v r. 1928 a k oslavě 10 let trvání ČSR za účasti Sokolů, hasičů Orlů a občanů.
6. Duby u vstupu do hradu chránily sochu sv. Jana Nepomuckého již v 18. století. Byly ošetřeny v r. 1921 občany na oslavu svobody při prvním veřejným srazu Sokolstva na brumovském hradě.
7. Lípy u kostela byly vysázeny v r. 1878 farářem Dominikem Velšarem u kostela a hřbitova. Jmenovaný byl včelařský odborník a propagátor včelařství. Zemřel v r. 1883.
8. Lípy u dřeveného kříže v Sidonii v Chaloupkách, byly vysázeny nájemcem hutě Schreiberem v padesátých letech 19. století.
9. Lípa Svobody v sídlišti Rozkvět byla vysazena mladou brumovskou generací a zástupci Českého svazu bojovníků za svobodu, na počest nově získané demokracie v r. 1989.
Zapomněli jsme také na ušlechtilý zvyk obnovování zeleně při různých životních příležitostech. Nevysazujeme stromy při narození dítěte, při jubileích v obcích a měst, jak to bývalo pravidlem u našich předků. Okrašlovací spolky v obcích zapadly do nenávratna. K těmto tradicím se budeme muset znovu vracet. Žádný památník, ať je z kovu nebo z mramoru, nemůže být krásnější než strom - symbol života. Proto vítáme programy ekologické výchovy, které připravují pro školy, aby bylo uchráněno to, co bylo vždy člověku milé.
Proto vysazujme a pečujme o stromy, aby ve století převratné techniky zůstala v platnosti slovy naší hymny: "… a to je ta krásná země, země česká domov můj".
František Sába
Brumov-Bylnice
| Existovala vesnice Vojšice? |
V jižní části Bílých Karpat mezi Radějovem, Kněždubem a Malou Vrbkou leží velký komplex luk. Střední část patří do národní přírodní rezervace Čertoryje, v jejím ochranném pásmu se nacházejí trati s takovými názvy, jako jsou Fojtovské, Kocúrovské, nebo Vojšické louky. Poslední lokalita, na pomezí katastru obcí Malá a Hrubá Vrbka, je údajně pojmenovaná po už dávno zaniklé vesnici. Skutečnost však po podrobné historické studii vypadá poněkud jinak.
Během polních prací v roce 1969 byly v trati Vojšické louky náhodně objeveny stopy po osídlení - orbou porušené sídelní objekty. Další objekty byly nalezeny během úprav svodnice na dně údolí pod návrším Retinka. Pracovníci archeologického pracoviště Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kteří na lokalitě provedli orientační povrchový archeologický průzkum, nález potvrdili a identifikovali jako doposud neznámou zaniklou středověkou vesnici.
Podrobnější informace o této vesnici však nejsou k dispozici. Nevíme, kdy a za jakých okolností vznikla, proč zanikla a neznáme dokonce ani její jméno. Podle místní lidové tradice u nedalekého Zbrodku kdysi stávala rozsáhlá dědina s kostelem, mlýnem a dvorem zvaná Vojšice.
Vojšice nebo Zbrodek
Jestli se nalezená vesnice jmenovala Vojšice je přinejmenším sporné. Název Vojšické louky k této variantě sice přímo vybízí, proti jsou však písemné prameny. V nich totiž žádnou zmínku o vesnici tohoto jména nenajdeme. Jedinou písemnou zmínku o Vojšicích obsahuje privilegium uherského krále Ondřeje II. z roku 1217 (…až k počátku potoka Vojšice směrem na východ…). Vojšice zde však neoznačují vesnici ale stejnojmenný potok. Vesnice zde tehdy zřejmě ještě neexistovala. Název trati Vojšice je tedy pravděpodobně starší než případná stejnojmenná vesnice.
Jako další možnost se nabízí název Zbrodek (část Vojšických luk), kde údajně také kdysi měla stávat vesnice. Ani v tomto případě však nelze vesnici tohoto jména doložit. Jediným dokladem existence vesnice tak zůstávají nalezené keramické zlomky, mazanice a ojedinělé kusy kovové industrie (kovové nástroje a odpad vzniklý při jejich výrobě). Nezbývá tedy než se spokojit s konstatováním, že v trati Vojšické louky/Zbrodek stávala vesnice nám dnes neznámého jména.
Z rozboru nalezených keramických zlomků vyplývá, že osídlení ve vesnici Vojšice/Zbrodek je možno rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří keramika z konce 12. až první poloviny 13. století, druhou a převažující skupinou je keramika z druhé poloviny 13. a ze 14. století. Nalezená keramika byla vesměs vyrobena z plaveného materiálu s přídavkem ostřiva, někdy s drobnými stopami slídy. Byla většinou dost špatně vypálená.
Žižkův stůl
Nejvýraznější, a v podstatě i jedinou terénní upomínkou na vesnici Vojšice/Zbrodek je uměle navršený útvar nazývaný "Žižkův stůl". Nachází se na pravém břehu potoka Radějovka asi 2,3 km jihozápadně od Malé Vrbky. Objekt představuje téměř 1 m vysoký čtyřúhelník o rozměrech 8,7 x 8,7 m (resp. 10 x 11 m), se zaoblenými hranami a rohy, jehož stěny se mírně svažují do okolního terénu. Jihozápadní strana lokality je obtékána potokem a kolem tří zbývajících stran je patrná mělčí, nestejně široká a ne všude dobře patrná prohlubenina-příkop. Potok jako umělé rameno protékal příkopem, který je asi 8-10 m široký a asi 1 m hluboký. Průzkum prokázal, že Žižkův stůl je součástí vesnice Vojšice/Zbrodek, nachází se v jižní třetině její předpokládané zástavby.
Keramika nalezená během zjišťovacího výzkumu objektu pochází ze 13. a 14. století, což poměrně dobře souhlasí s datací keramiky nalezené během průzkumu vesnice Vojšice/Zbrodek. Doposud nebylo spolehlivě určeno k čemu Žižkův stůl sloužil, resp. o pozůstatek čeho by se vlastně mělo jednat. Pravděpodobně jde o tzv. tvrziště, čili pozůstatek po tvrzi nebo nějakém jiném typu opevnění. Žižkův stůl snad mohl patřit k plochým opevněním typu motte. Tímto termínem se označuje sídlo na uměle navršeném příp. zvýšeném pahorku. Motte jako šlechtická sídla se na jižní Moravě podle našich dosavadních znalostí stavěla od poloviny 13. století. Některá opevněná šlechtická sídla tohoto typu sloužila až do poloviny 15. století. Podle jiné teorie by se mohlo jednat o pozůstatek vodního mlýna nebo nějakého jiného hospodářského či výrobního zařízení.
K lokalitě Žižkův stůl se vztahuje lidová pověst, podle níž jej navršili husitští bojovníci pro svého vůdce Jana Žižku z Trocnova, který na něm měl poobědvat. V Malé Vrbce se zase vypráví pověst, že předkové dnešních obyvatel museli na vybudování Žižkova stolu za trest nanosit hlínu z nedalekého vrchu Kobyla.
Lesní lánová ves
Na základě rozložení jednotlivých objektů (pozůstatků usedlostí) je možno usuzovat, že vesnice Vojšice/Zbrodek byla s největší pravděpodobností jednořadou kratší variantou tzv. "lesní lánové vsi". Areál zaniklé vesnice zabírá přibližně plochu 700 x 50-60 m. Delší osa vesnice byla orientována ve směru S-J, na jižní straně ji ohraničovala cesta, na severní potom zvýšený terén na pravém břehu dnešní svodnice. Patrně byla založena někdy v polovině 13. století během první vlny kolonizace pomezního hvozdu. Zdá se, že by snad mohla být produktem kolonizačních aktivit církve (velehradský příp. vizovický klášter) nebo některého z panských rodů.
Vesnice z neznámých příčin zanikla někdy na konci 14. století. Možná se tak stalo během táhlé domácí války mezi markraběcími bratry Joštem a Prokopem.
Peter Futák
Veselí nad Moravou
Pokud jste ještě nikdy nejedli pohanku, máte hned dva důvody to napravit. Je to plodina, která se hodí do bezlepkových diet a vyhovuje vegetariánům, kteří hledají náhradní zdroj bílkovin.
To, že pohanka je bezlepková, lze jednoduše vysvětlit. Není to totiž obilnina, jako pšenice, žito, ječmen nebo oves, ale dvouděložná rostlina příbuzná rdesnu, truskavci a trochu vzdálenější i šťovíku. Společný mají především typický trojboký tvar nažek.
S touto skutečností souvisí i druhá dobrá vlastnost pohanky. Oproti obilovinám, které jsou chudé na aminokyselinu lysin, obsahují pohanková zrna ve vyváženém poměru všech 12 základních aminokyselin, které naše tělo neustále potřebuje. Proto se doporučuje obilní produkty kombinovat s luštěninami (které jsou zase chudé na methionin), houbami nebo dalšími bílkovinnými zdroji, které tento nedostatek kompenzují. Kromě toho pohanka obsahuje pestrou škálu vitaminů, zejména ze skupiny B, ale i různé minerály, mj. stopkové prvky měď, zinek a selen.
K tomu ještě lze uvádět, že pohanka nejen sytí, ale i léčí. Díky látce rutin má příznivý vliv na srdce a krevní oběh, pomáhá při léčbě křečových žil a čistí krevní řečiště.
U nás je pohanka typickou plodinou horských oblastí. Dříve se produkce soustředila na Valašsko a Beskydy, ale byla roztroušeně pěstována i na Moravských Kopanicích a jinde. V druhé polovině minulého století její pěstování pomalu doznívalo. Ale díky rozkvětu ekologického zemědělství a kritičtějšímu postoji obyvatelstva ke stravovacím návykům se pohanka na moravský venkov a do kuchyně vrací. V Bílých Karpatech však několik zemědělců od jejího pěstování opět ustupuje. Jedním z důvodů je, že je to plodina náročnější na posklizňové úpravy, neboť se musí hned řádně sušit, aby neplesnivěla.
V současné době je pohanka k dostání hlavně ve specializovaných obchodech se zdravou výživou i v některých supermarketech. Vyskytuje se v několika formách: jako "lámanka" nebo kroupy, tj. loupaná pohanka, a to buď světlá (neupravená) nebo tmavá (prančená). Také se prodávají pohankové krupice a mouka.
Pohanka jako příloha
K prvnímu seznámení doporučuji světlou pohanku použít jako přílohu, kde může nahradit rýži. K vaření dáme na 1 díl pohanky zhruba 1,2 až 1,5 dílu vody, k dochucení je kromě soli vhodná bazalka, majoránka, tymián nebo kari. Přivedeme ji bez poklice k varu, necháme vařit pár minut, položíme poklici a sporák ztlumíme na minimum. Při menším podílu vody je jídlo hotové za 20 minut, jinak do 30 minut. Když k tomu připravíme minimálně stejné váhové množství zeleniny (pórek, zelí, květák aj.) na troše oleje, máme plnohodnotné a hlavně zdravé jídlo.
Saláty
Takto uvařenou lze pohanku také dávat do salátů. S úspěchem se setkává sladký salát, který jednoduše připravuje tak, že do porce studené pohanky dáváme podle chuti různé ovoce, dosladíme, pokapeme citronem a pokud chcete, můžeme celou směs zalít smetanou nebo jogurtem. Je to osvěžující, ale docela sytý dezert.
Karbanátky
Další doporučený recept je na karbanátky z pohanky a zeleniny. K tomu vezmeme první kapustu, která uvaříme s osolené vodě. Vývarem z toho zalijeme lámanku a necháme vychladnout. Na pánvi osmahneme cibuli (1 na 100 g pohanky), přidáme nadrobno posekanou uvařenou, středně velkou kapustu, kterou krátce podusíme. Po vychlazení ji smícháme s lámankou, přidáme vejce (1 na 100 g pohanky), utřený česnek, majoránku a dochutíme solí, příp. pepřem. Vytvoříme malé karbanátky, které smažíme na rozpáleném oleji. Ideální s brambory a nějakou zeleninou nebo zeleninovým salátem.
(za použití materiálů Pro-Bio)
Jan W. Jongepier
| Česko-slovenský slovníček |
Po rozdelení Československa na dve samostatné republiky, sa oba národy začali postupne vzďaľovať. Bolo to cítiť nielen v oblasti politiky a smerovania vo všeobecnosti, ale i v oblasti jazyka.
Zrušením tzv. "bratislavských pondelkov" v televízii sa stratila možnosť počuť pravidelne slovenský jazyk a tak i schopnosť hlavne mladšej a mladej generácie rozumieť i základným výrazom ako v hovorovej, tak i v spisovnej slovenčine.
Ako príklad nám poslúžia názvy ovocia a zeleniny, s ktorými sa bežme stretávame v obchodoch.
Ovocie
česky - slovensky
angrešt - egreš
borůvka - čučoriedka
broskev - broskyňa
brusinka - brusnica
fík - figa
hrozen - hrozno
meruňka - marhuľa
rybíz - ríbezľa
švestka - slivka (na Morave: trnka)
třešně - čerešne
Väčšina ostatného ovocia má názvy veľmi podobné alebo totožné. A to nielen tuzemské ovocie, ako jablko nebo hruška, ale i exotické ako pomaranč (česky: pomeranč) alebo banán.
Zelenina
česky - slovensky
brambor(a) - zemiak
na západnom Slovensku: zemák, na Morave:ertepla, z nemeckého slovo Erdäpfel (množné číslo),doslova: "zemská jablka"
česnek - cesnak
čočka - šošovica
kedlubna, kedluben - kaleráb
ředkvička - reďkovka
kapusta - kel
zelí - kapusta
květák - karfiol
okurek - uhorka
tykev - tekvica
rajče - paradajka
na západnom Slovensku: rajčina;české slovo je preklad, slovenské úprava nemeckého názvu Paradiesapfel ("rajské jablko"), jeho pôvod vysvetľuje Entymologický slovník jazyka českého(Machek 1997)
takto: "tak je nazval asi nějaký nadšený pěstitel"
Ďalšie druhy zeleniny majú zase podobné názvy: mrkva (č. mrkev), fazuľa (č. fazole), paprika, pór, cibuľa (č. cibule).
Juliana Kociánová
Veselí nad Moravou