17. listopad 1989 přinesl naší společnosti celou řadu změn. Ty zásadní samozřejmě byly a jsou změny k lepšímu, ale za nimi pak postupovaly další, a někdy i dost sporné. Mimo jiné nás čekalo i několik dramatických změn v organizačním uspořádání veřejné správy.
Prvním krokem bylo zrušení krajských národních výborů v roce 1990.
To se tehdy zdálo logické - kraje v tehdejší podobě existovaly od roku 1960 a zaužívaným vztahům a vazbám byly mnohdy cizí. Pokud si pamatuji, nad jejich rušením se nikdo výrazně nepozastavoval. Zádrhelem ale bylo to, že byly zrušeny bez náhrady - a vzápětí nastala vlna vzniku regionálních pracovišť jednotlivých ministerstev. Ta probíhala různě - například příslušný regionální odbor Ministerstva Životního prostředí pro okres Uherské Hradiště vznikl v Olomouci, Ministerstvo zemědělství se usídlilo přímo v Uherském Hradišti, řada dalších nadřízených úřadů zůstala v Brně, jiné měly jen ústřední sídla v Praze. Tyto změny občané příliš nepocítili, pocítili je ale úředníci z úrovně okresů, kteří s těmito úřady komunikovali. Přineslo to i negativní vliv na schopnost komunikace a koordinace mezi jednotlivými sektory. Ale hlavně to byl první okamžik v polistopadové historii našeho státu, kdy se ukázalo, že změna ve struktuře úřadů přináší více a více úředníků.
Největší změna nás ale čekala 1.1.1993. Rozdělení Československa bylo bezpochyby po celý předcházející rok mediálním tématem číslo jedna. Politici se scházeli, rozcházeli, jednali, vydávali prohlášení... Až bylo dílo dokonáno.
T. G. Masaryk ve svém abdikačním projevu dne 14. 12. 1935 pronesl větu: "... státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily." (Přesněji řečeno ji jeho jménem přečetl kancléř dr. Přemysl Šámal, neboť pan prezident byl tehdy již vážně nemocen). Nepochybně ani sám Masaryk netušil, jak se tato pravda potvrdí při zániku Česko-slovenska - to bylo totiž v roce 1918 postaveno na základě ideálů humanity, demokracie a česko-slovenské vzájemnosti. Lze se domnívat, že hledání odpovědi na otázku, kterého z těchto ideálů se naší společnosti v roce 1992 nedostávalo, jsme věnovali hanebně málo času.
Asi je zbytečné se opět pouštět do pojmenovávání všech negativních důsledků rozpadu společného státu, známe je až příliš dobře. Ale představme si, kdyby se byla tehdy všechna ta energie, čas a peníze, věnované jednáním a přemýšlením jak něco rozbít, věnovala na to, jak napravit chyby dob minulých, kde jsme mohli dnes být?
A teď nás čeká další změna - zrušení okresů. Jejich historii podrobně popsal PhDr. Jiří Čoupek v nedávno publikovaném článku ve Slováckých novinách. Tyto územně organizační jednotky existují s menšími změnami od roku 1850. Ale už tehdy bylo při jejich zakládání navazováno na obvody církevní správy - děkanáty - s více než dvousetletou tradicí. To mělo samozřejmě dalekosáhlý vliv na jejich přijímání veřejností - okresy prostě představují systém, který tu byl za "socializmu", za první republiky, za Rakousko-Uherska... Ale nejen to. Takto dlouholetá tradice už v krajině ovlivnila i vznik cestní sítě, vychází z ní spádovost spojů, respektovaly ji nebo s ní korespondovaly všechny následně vznikající systémy, ať už se jedná o školství, zdravotní péči, systémy řízení soudů, policie...
Zrušení okresů tedy znamená zrušení systému, který v naší krajině a společnosti vznikal více jak tři sta let. Politici dodnes tvrdí, že jeho výsledkem bude veřejná správa blíže k občanovi. To nevím, to posuďme, až budou změny dokončeny. Už dnes ale lze konstatovat, že se zpřetrhají mnohé vazby a vztahy, které fungovaly. Tak se zase zkomplikuje komunikace mezi kraji a obcemi, soudnictvím, ministerstvy a jejich územními pracovišti, katastrálními úřady a dalšími institucemi, protože všechny mají zcela odlišné uspořádání a územní pokrytí. Důsledkem bude, že Česká republika jako stát nebude řízena dobře, průhledně a hospodárně. Ani to při současném stavu nebude možné. A to je chyba.
Podíváme-li se na celou věc trošku s odstupem, nemůžeme přehlédnout, že postupně rušíme čím dál starší a více zažité systémy (kraje existovaly 30 let, Československo 75 let, okresy 150 let...). Bude tento proces pokračovat? Kam až?
Dělat chyby není nic trestuhodného, dělá je každý. Obyčejní lidé, politici, i státy. Každá chyba může být dokonce i přínosem, pokud se ovšem ten, kdo chybuje, dokáže díky ní něco užitečného naučit. Ovšem opakovat stále dokola tytéž chyby, to už je horší, neboť to svědčí o neschopnosti se ze svých chyb něco naučit. Nebo o neochotě se učit, a to už je trestuhodné, zvlášť pokud je ve hře celý stát a všichni jeho obyvatelé.