| Boží muka - ozdoba krajiny |
Jihovýchodní Valašsko, moravský kraj s více jak tisíciletém slovanským osídlením a staletou křesťanskou tradicí, má dojemné kouzlo ve zdejší překrásné přírodě, kterou zbožné srdce a pracovité ruce našich předků během staletí okrášlily mnohými památníky, kříži, sochami a obrázky i dnes již staletými lipami. Byly umísťovány na křižovatkách prastarých cest, na návrších a místech neštěstí, která se dávno v některém z těchto míst stala. Avšak čas zastřel milosrdnou rouškou jejich zapomenutí.
Najděte si na mapě ČR hřebeny Bílých Karpat. Tam někde uprostřed v objetí horských luk, slunných strání a modravých lesů leží pod hradem město BrumovBylnice. Podmaní si vás již napoprvé zvláštním kouzlem půvabná scenerie, která upoutá umělce i turistu, milovníky přírody a zimních sportů. Malebnost vlárského regionu dokresluje bohatý fond drobných kulturních památek, povětšině neevidovaných v seznamu nemovitých památek. To neznamená že, i když dnešní mladé generaci, ba ani namnoze novým odpovědným činitelům mnoho neříkají, nebudeme je chránit a udržovat jako naši chloubu a bohatství.
Spolu s těmito památkami jsou v naších polích, u cest a na návsích sochy, kříže, kapličky, někde stromy s obrázkem či kameny, kterým říkáme Boží muka. Tyto neslouží jenom jako okrasa krajiny, ale mají trvalý kulturní význam. Nejen že jsou zachyceny v turistických mapách jako orientační body nebo kóty, ale každá připomínají nějakou událost, která se zde stala. Zasluhují naši trvalou úctu nejen proto, že některé přežily už století, ale hlavně protože je budovali naši předkové.
V BrumověBylnici a okolí se k některým vážou pověsti o přítomnosti kazatelů sv. Cyrila Metoděje, kteří putovali Moravou, aby nám přinesli kulturu křesťanství. Proto jim naši předkové postavili kapličku na Březové, jinde položili kameny, jako na Petrovici, aby poseděli na místech, kudy Cyril s Metodějem procházeli a kázali. Boží muka v ul. Am. Kutinové a Jos. Polácha připomíná od nepaměti utrpení zdejšího lidu v tomto kraji, zapříčiněné vpády uherských Kumánů a Kuruců. Je postavena na místě hřbitůvků, kde jsou pochováni ubití obránci města a hradu Brumov v 18. století. Občané vždy prosili představenstvo obce, aby toto místo nebylo ničím zastaveno ani jinak poničeno. Proto zde byla postavena kaple, ve které byla socha Panny Marie ze 60. let 18. století. Na hřbitově byla také vysázena čtyři lípy, symboly svobody.
Kříže a obrázky jsou rozsety v polích a na lukách, kde se naši předkové na polích lopotili, aby se zde aspoň prosebně přežehnali a také aby jim úroda, tato jediná obživa rodiny, byla ochráněna. V křížové dny se konala prosebná náboženská procesí k těmto památníkům o požehnání na úrodě.
Dnes stojí jako němí svědkové minulosti a často jsou tyto symboly poškozované a zapomínané. Mnoha lidem už nic neříkají, ale je to veliká škoda. Na vině je také, že jezdíme v autech a ani nevnímáme, že jedeme kolem místa, kde se událo nějaké lidské drama, zahynulo mnoho nevinných občanů a podobně.
Mnohé tyto památky zdobí dodnes cestu od Vlárského průsmyku do Moravy. Ať se nám to líbí nebo ne, zdejší památky jsou symbolem věčného životního koloběhu a smrti. Proto pro všechny z nás by měly naše hory Bílých Karpat představovat také úctu k našim předkům, kteří je chránili a přetvářeli jejich krajinu.
František Sába
Brumov
15. júna uplynulo 80 rokov od smrti botanika svetového mena, kňaza, historika, archeológa, národopisca, spisovateľa, hlásateľa myšlienky československej vzájomnosti Jozefa Ľudovíta Holubyho (18361923). Dnes vám prinášame druhý úryvok z jeho článku Radosti a mrzutosti botanikove, ktorý vyšiel pred 80 rokmi v Slovenských pohľadoch.
| Radosti a mrzutosti botanikove (2) |
Pri mojom príchode do Podhradia práve najviac zúrily po Slovensku patentálnoautonomické boje, shonby a kriky. Cisár totiž vydal 1. sept. roku 1859 patent o urovnoprávnení evanjelikov a 2. sept. návrh dočasného sriadenia cirkvi, počnúc od jednotlivých sborov až po synodu. Keby tento patent o niekoľko rokov prv bol býval vydaný, boly by ho všetky sbory s jasotom prijaly, ale teraz po porážke Rakúska v Itálii cítili Maďari vhodnú príležitosť k tuhej opozícii proti vláde, a kým slovenské cirkve šmahom sriaďovaly sa podľa tohto patentu, maďarské a maďarónske cirkve jazdily na slove "autonomia", že patent uráža a ničí autonomiu, čili samosprávu cirkvi, a rozduchovaly odpor proti vláde, vzbúrily, kde sa to dalo i sriadené už pokojné cirkevné sbory, tak že mnohé z nich odstúpily od pokojne uskutočneného sriadenia, alebo, ako sa o tom dr. Hurban vyslovil, "doneriadili sa". Tak i cirkev podhradská, ešte za môjho predchodcu Samuela Štúra, mladšieho brata slávneho Ľudovíta Štúra, bola sa zriekla sriadenia a priojila sa k tej pánmi vychvaľovanej autonomii. Ľud, pravda, ani nevedel, čo je to tá autonomia, a vyslovoval to hneď ako havtonomia, hneď ako antimonia, hneď ako anomia, čím vlastne i bola. Ľudu natrúbili, že pri patente budú farári vysoké štóly brať, a kto zná, ako sdierať, a úbohý, nevedomý ľud tomu uveril, i búril sa proti kňazom. Že sa patentálneho sriadenia pridŕžali najviac roduverní slováci, "patentalista" a "pansláv" staly sa synonymami, a štvalo sa s pomocou Židov veselo po Slovensku proti patentu, kým ho len neodvolali.
Mne páni nedôverovali hneď po mojom príchode na podhradskú faru, lebo ma upodozrievali, že tajne pripravujem patentálne sriadenie, a plný Trenčín bol povedačiek, že po bošáckych a lieskovských kopaniciach roznášam patentálne, panslávske knihy. O týchto povedačkách som s počiatku nevedel, až ma raz župan Kubica interpeloval, aké to knihy rozširujem po kopaniciach, lebo že počul, že ma ľudia videli na kopaniciach s takými knihami. Povedal som mu, že ja často chodím po kopaniciach botanizujúc a pritom nosím mapu, veľkej knihe podobnú, naplnenú pijacím papierom na ukladanie rastlín, a keď ma nejaký lieskovský Žid s tou knihou a s rýlikom videl po lúkach a krovinách kopanických sa zarážať, spískal o tom fabulu o roznášaní kníh, a kým sa tento chýr dostal do Trenčína, Fama loquax rozdrobila moju botanickú mapu na patentálné a panslávske knihy a brošúry. A "što se babe chtilo, to se babe snilo", trenčianski páni, ktorí ma pokladali za pansláva, tejto kletbe uverili. Ale nemalo to nijakých ďalších následkov. Keď videli, že som i po Trenčíne chodil s tou mapou a niekedy ma videli i v spoločnosti stoličného fyzikusa Dr. Brančíka, hádam nahliadli, že v tej knihe niet nič patentálneho a panslávskeho, a dali mi pokoj.
Dr. Joz. Lud. Holuby
odtlačok zo "Slovenských pohľadov" 1923, číslo 2
Valašsko je národopisnou oblastí, kolem níž se vytvořilo a ve vědomí široké veřejnosti stále koluje celá řada falešných představ. Pro odlišení od rumunské Valachie bývá někdy označováno také termínem Moravské Valašsko. Jedná se o území rozprostírající se podél moravskoslovenské hranice, jehož přesné vymezení zaměstnává již několik generací historiků a etnografů.
Valašsko nikdy nebylo úředně vymezeno, nepředstavovalo totiž správní, politický ani etnický celek. Od okolních moravských regionů jej odlišuje zejména specifická forma kultury, k níž přistupují ještě historická tradice a přírodní podmínky.
Již více než jedno století probíhá doposud neuzavřený spor historiků, filologů a etnografů o etnickém původu a charakteru obyvatelstva na Moravském Valašsku, jehož kořeny tkví v překonané teorii o rumunské provenienci moravských Valachů. Počet přistěhovalců ze Slovenska, Polska, Ukrajiny a Rumunska byl poměrně nízký a západním směrem klesal. Přesto však se stal nositelem a zprostředkovatelem některých karpatských vlivů, zejména pastevecké kultury, jež se nápadně uplatnily při formování Valašska jako etnografického regionu.
Tzv. valašská kolonizace v zásadě neznamenala vznik nových sídel, nýbrž spočívala pouze v rozšiřování odlišného způsobu chovu koz a ovcí. Salašnický chov tzv. valašského dobytka na rozdíl od pasekářské kolonizace nepřinesl ani rozšiřování ploch orné půdy. Ve své prvotní podobě, tj. chov koz a ovcí v salaších, znamenal využití holých vrcholků kopců a listnatých či smíšených lesů k pastvě koz a ovcí, které spásaly bylinné patro.
Valach
Slovo valach v 16. i na počátku 17. století bylo především označením postavení v zaměstnání. V pojetí Hanáků naopak výraz valach nevyjadřoval povolání, ale označení územního původu. S těmito valachy obyvatelstvo sousedících úrodných oblastí Moravy přicházelo do kontaktu, když přiháněli kozy a ovce na městské trhy.
Názvem Valach bývali označováni také kolonisté, tedy cizinci, kteří na východní Moravu přišli i se svými stády z východněji položených karpatských oblastí. Označovali je tak vrchnostenští úředníci i poddaní, z nichž někteří u těchto Valachůkolonistů sloužili za pasáky.
Za třicetileté války byli již pod slovem Valaši rozuměni všichni obyvatelé východní Moravy. Její teritorium bylo rozděleno od poloviny 17. do poloviny 19. století mezi kraje Hradišťský a Přerovský a termín Valašsko byl užíván naprosto okrajově.
Přímo na vsetínském a rožnovském panství se označení valach vztahovalo na služebnou, resp. námezdnou čeleď zaměstnávanou při pasení tzv. valašského dobytka buď vrchností, anebo poddanými. Být valachem znamenalo obdobné postavení, jaké měl kravař, který pásl krávy, nebo jaké měl pacholek, který se staral o koně. Tyto okolnosti vedly později ke vzniku velmi neurčitého zeměpisného pojmu Valašsko.
Salašnická kultura
Rozšíření karpatské salašnické kultury můžeme sledovat po celých Bílých Karpatech na Moravě od Valašskokloboucka přes Vlárský průsmyk po Kopanice a dále na slovácké Horňácko a z něho dokonce až k Radějovu u Strážnice. Památek a dokladů valašské kultury se zde však mnoho nedochovalo. Převážně se jedná o ojedinělé zprávy o valašském dobytku.
Valašskou kulturu připomínají také některé karpatské salašnické termíny a vyprávění nejstarších pamětníků o salašování ve Starém Hrozenkově, Strání, Nové Lhotě a Kuželově. V Radějově, který je pravděpodobně nejjižnější výspou, kam až na Moravě pronikla karpatská salašnická kultura, žil na počátku 17. století "salašný" Kryštof Cvikl.
Zaměstnáním Valachů žijících v západních Karpatech v první polovině 16. století bylo především horské pastevectví ve vyšších horských polohách, prováděné takřka kočovným způsobem. S expanzí do hor a pokusy o využití horské půdy začali však již před Valachy místní domácí obyvatelé. Nezávisle na valašské kolonizaci budovali podhorské louky, aby tam pásli dobytek a zejména ovce. Toto pastevectví, prováděné domácím obyvatelstvem, se sice nezastavilo pod horami, ale vyšší horské partie výrazněji nezasáhlo.
Úkol ovládnout pevně tyto vyšší polohy připadl teprve Valachům. Za tímto účelem s sebou přiváděli nový, odolnější ovčí dobytek, přinášeli nové způsoby při extenzivním obhospodařování horské půdy a šířili nové zpracování produktů získaných z lesů a při chovu valašského dobytka.
Problematika valašské kolonizace a původu Valachů i nadále zaměstnává historiky, filology a etnografy, řada otázek stále ještě čeká na svou odpověď. Jedno lze ale s jistotou říci už teď. Valaši a valašská kolonizace jsou fenomén, který má v dějinách východní Moravy své pevné místo.
Peter Futák
Veselí nad Moravou
Na kněždubských lúkách našel jsem tam dukát
Kdo mně ho promění, milá doma néni
Půjdu do hospody, kde cikáni hrajú
Oni mně ho promění, ti peníze majú...
Strýc M. M. říkávali: "Ludé, na kněždubských lúkách je nejzdravější vzduch z celé republiky, hned po Vysokých Tatrách."
Na katastrálním území obce Kněždub se nacházejí pojmenované tratě: Osipny (přední), Vojšice, Čertoryje a Osipny (zadní) o celkové výměře přes 550 ha, a to v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Tráva na loukách Vojšice, Osiny a Čertoryje nebyla jenom obyčejná zelená luční tráva, protože mezi ní rostly květiny, byliny, léčivé rostliny, byl to samý květ. Rozhodně hezčí než perský koberec. Proč? Protože nebyl umělý, ale skutečný z živých bylin a růží ve výšce do půl metru nad zemí a taky plný života a příjemného zvuku bzučících včel. A nad tím vším rozprostírajícím se tichem, velebností a krásou krajiny se člověk cítí duševně osvěžený, vidí zde přírodu po staletí neporušenou. Co je tam různých živočichů, vzácných brouků, barevných motýlů a ptactva! Káně, datli, kukačky či čápi a přeletí tam někdy i orel a chocholoušci. Po loukách pobíhají zajíci, králíci, srnčí, divočáci i černý vepř. Na jaře, ale hlavně v létě procházejí kněždubskými loukami chataři a sběratelé jedlých hub a léčivých bylin. Já jsem na loukách "Vojšice" viděl růst i vzácnou lilii zlatohlavou, zákonem chráněnou květinu.
Senoseč
Vlastníci a uživatelé mají různé výměry luk, 25 árů, 30, 50, do 1 ha a i větší. Senoseč, tj. kosení, sečení trávy prováděli v měsíci červnu, než nastaly žně na polích, a v červenci pak po sklizni a vymlácení obilí. A sečení trávy na loukách končilo koncem měsíce srpna, podle počasí někdy i v září. Hospodáři s menší výměrou louky si sekli trávu sami. Majitelé, kteří měli větší výměru louky a třeba i na více místech (t.j. Osipny, Vojšice, Čertoryje), si zavolali na pomoc se sečem seců, tj. sekáčů dvoch, třech aj čtyřech. A na obecních loukách o více hektarech plochy seklo trávu v šikmé řadě za sebou 20 i 30 mužů. Bylo to proto, aby se zavčas sklidilo seno, pokud bylo příznivé počasí. Na louky se chodilo séct "skoro ráno", většinou kolem třetí hodiny noční, aby sečení mohlo být z větší částí děláno, když je na trávě po noci rosa. Tráva s drobnými kapkami vody je křehká, snadněji se seče. Za chládku se seklo i dopoledne, ale někdy také odpoledne až do večera. Skupin seců po třech či čtyřech při sečení bylo na loukách vícero v různých vzdálenostech od sebe. Ale bylo je vidět, ba i slyšet, když při práci zpívali různé písně, což se neslo do dálky. Jejich krásný zpěv bylo radost poslouchat. "Já mám kosu kosenku, já mám kosu ostrú, ona mě pokosí, když mosí, travěnku rosnú..."
Na zahnání žízně se chodilo na vodu do studánek, kterých bylo na loukách několik. A na posilnění při práci používali kupovanou "vodu" z obchodu (tzv. Kvitovici), denaturovaný líh ředili u studánky. V pozdějších letech někteří seci měli kupovanou žaludeční borovičku, někdy i pálenku slivovici z úřední pálenice. Sečení trávy kosou v předklonu bylo namáhavé, a tak v potu tváře za horka a žáru slunka přišlo podobné osvěžení vhod. Když jeden sec od rána za jeden pracovní den zasekl (pokosil) celou plochu trávy na louce, tak se říkalo, že ta louka je na jednoho seca sekáče. A když zasekl trávu na louce od rána do poledne, tj. do 12 hod., tak se říkalo, že ta plocha louky je sečení pro půl seca.
Šířky louky se neměřily na metry, ale jen na pokosy a kroky. Hranice mezi pozemky (loukami) tvořily stromy, duby, keře, někde kamenný hranečník nebo vyhloubená jamka na louce a navýšený hrbol. Při sečení zadní sec říká přednímu secovi: "Počuj, Martine, ty tú trávu nesečeš, ty ju enom ráňáš." A on odpovídá: "Šak ta raněná také dojde a bude suchá." A při sečení za každého obsečeného dubečka, malého stromečka na louce měl sekáč, který ho obsékl, od vlastníka této louky 1/16 pitné lihoviny. Takto bylo tehdy zvykem a také bylo na loukách více mladých dorůstajících stromků dubů. Přes poledne byl odpočinek na louce ve stínu košatých dubů. A oběd přinesla většinou manželka hospodáře na louku, na které seci kosili, v proutěném košíku na zádech a v ní pečivo, maso, různý příkrm a v rukách hrnec polévky. Ale i svým mužům, kteří sami kosili na svojí louce, nosily oběd k poledni jejich manželky, tak to bylo zvykem. No a po obědě sekáči, seci kosili trávu na louce, někdy až do večera. Z luk od práce vesničané někdy docházeli domů k večeru, někdy i za svitu hvězdiček a světel obytných stavení vesnice. Secům, kteří sekli na obecních loukách, zaplatil starosta obce. Dokonce dostali před sečením a po sečení občerstvení (pivo, nějaký destilát truňk), ale jídlo přes den při práci sečení měl každý sec svoje vlastní, které si vzal s sebou na louky. Seci zavolaní hospodářem na výpomoc přišli do jeho domu na večeři a po ní dostali předem smluvenou peněžní částku za celý den sečení (25 nebo 30 Kč, někdy snad i víc). Tehdy bylo zvykem se před sečením s hospodářem dohodnout osobně o ceně za práci.
Práce se senem
Sušení, hrabání a skládání sena do kopek (tj. návidel) na loukách si dělali vesničané z Kněždubu a okolních vesnic (Hroznové Lhoty, Malé Vrbky, Hrubé Vrbky a Kuželova; kopec Kobyla) sami ručně. Byla to práce tělesně namáhavá. Jenom než přišli za prací na louky, museli např. obyvatelé Kněždubu ujít 3 km. Se senem pracovali muži a ženy a někdy starší děti, účastnila se tedy téměř celá rodina. Nejčastějším nářadím byly dřevěné hrábě a "trojky vidélka" někdy dřevěné, někdy železné s dřevěnou násadou. Pokud při sušení sena na loukách přišla nečekaně bouřka a seno zmoklo, muselo se znovu sušit a skládat. Byla to práce navíc a vlastně tak trochu i ztráta času.
Sklizeň sena
Seno se z luk odváželo na žebřiňáku, což byl dřevěný vůz se železným okutím. Do něj zapřáhli koně či krávy. Na žebřiňák se po vrstvách ukládalo seno z kopek (návidel), až byla na voze fůra. Nahoře se musela stáhnout "pavézú", tzv. "paúzem", zepředu řetězem a vzadu konopným táhlem a válcem s "deštičkami". Tím vším se zajistila fůra sena proti rozpadu. Při ukládání sena se nehledělo na mužskou a ženskou práci, nahoře i u podávání mohl být kdokoli.
Cesty mimo louky byly nerovné, kamenité, vyhloubené dešťovou vodou a jízda po nich nebyla jednoduchá. Hlavně po velkých deštích a hrozilo, že se vůz převrátí. Když bylo dlouho deštivé počasí a nepodařilo se některým hospodářům včas odvézt, seno zůstalo na loukách v návidlech, shnilo a stálo tam i přes zimu až do jara příštího roku.
A na závěr
Obec "Kněždub" zřejmě nesla původní název jako "Kněží dub". Dříve stála také vesnice na loukách Vojšice, byla pojmenována podle jména louky. Za husitských válek ale byla vypálena chalupy byly postaveny převážně ze dřeva. Dodnes tam ale najdeme "husitskou stopu". U potoka (Vojšický járek) je na ploše 2 x 2 metry 30 cm vysoká vyvýšenina porostlá trávou prý je to bývalý Žižkův stůl, když tam tábořil se svým vojskem...
František Helísek
Kněždub
| Pomůže daňová reforma životnímu prostředí? |
Součástí letošního filmového festivalu Týká se to také tebe v Uherském Hradišti byla i tradiční beseda s ministrem životního prostředí Liborem Ambrozkem. Besedy se zúčastnil i Martin Bursík, poradce ministra pro oblast daňové reformy a energetické politiky. Tématem besedy byla nově připravovaná energetická koncepce České republiky a především ekologická daňová reforma.
Daňová reforma
Se vstupem do Evropské unie začnou i u nás platit pravidla, která EU uplatňuje v oblasti životního prostředí. V současné době kdy Spojené státy americké odmítly ratifikovat protokol dohody z Kyóta, jenž stanovil omezení emisí skleníkových plynů, se Evropská unie stává v podstatě hlavní světovou vůdčí silou v globální ochraně životního prostředí. Směrnice pro ekologickou daňovou reformu EU přijala už před několika roky, a v některých zemích, například v Německu, jsou už uplatňovány v praxi.
Podstatu této reformy objasnil Martin Bursík: "Naše ekonomika se stále odehrává v pokřiveném prostředí. Pokud někdo tvrdí, že obnovitelné zdroje nejsou schopny ekonomicky konkurovat fosilním zdrojům, jeho tvrzení se houpe na vodě. Nemohou konkurovat, protože fosilní zdroje jsou u nás dotovány, a to tím způsobem, že do nákladů fosilních zdrojů nejsou započteny náklady na rekultivaci vytěžených území a škody na životním prostředí. Daňová reforma by měla postupně zatížit fosilní zdroje energie diferencovanou spotřební daní v závislosti na míře jejich škodlivosti a podle produkce emisí CO2, čím se ceny postupně napraví. Tím dostanou občané a podnikatelé dlouhodobou informaci o tom, jak porostou ceny energií. Například rychleji porostou ceny hnědého uhlí než plynu. Je to reforma daňového systému zgruntu, náš systém je zatím zaměřen na zisk, vyšší daně platí ten, kdo vydělá víc peněz, a reforma to doplňuje o druhý krok více bude platit i ten, kdo více zatěžuje životní prostředí.
Daňovou reformu je třeba ale modelovat tak, aby nedopadla na sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, takže při její přípravě spolupracujeme i s ministerstvem práce a sociálních věcí. Zisk ze zvýšených spotřebních daní energií stát vrátí do ekonomiky tím, že sníží sociální pojištění, takže sníží náklady na zaměstnance. Nazývá se to strategií dvojí výhry. Daňová reforma se tak stane i součástí aktivní politiky zaměstnanosti, protože zaměstnavatelé budou platit za zaměstnance nižší pojištění a budou mít tak nižší náklady. Například v Německu od roku 1998 snížili díky této daňové reformě sociální pojištění o 1,7 % a vytvořili 120 tisíc nových pracovních míst mimo jiné i v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů energie a úspor."
Daňová reforma je dlouhodobý úkol, podle pokynů EU by měla začít platit do roku 2008. Řadu věcí je ale třeba řešit aktuálně. Proto byl už Vládě ČR předložen a schválen návrh Zákona o podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů. Tento zákon připravilo MŽP spolu s Ministerstvem průmyslu a obchodu a v nejbližší době bude projednáván v parlamentu. Jeho cílem je garantovat minimální výkupní ceny energie z obnovitelných zdrojů a přispět tak k vytvoření většího prostoru pro soukromé investice. Dnes stát podporuje obnovitelné zdroje především v komunální sféře, ale soukromému sektoru dává minimální podporu.
Energetická koncepce
Dalším z mnohá témat, o kterých ministr životního prostředí hovořil, byla příprava energetické koncepce ČR.
"Ministerstvo průmyslu a obchodu předložilo vládě svůj návrh státní energetické koncepce, ze šesti scénářů preferuje ten, který trochu zlomyslně nazvalo ,zelený'," uvedl Libor Ambrozek. "Tento návrh prosazuje stavbu nové jaderné elektrárny, ustoupení od limitů těžby hnědého uhlí a počítá s vytvářením nových velkých zdrojů. My podle zákona provádíme hodnocení vlivu této koncepce na životní prostředí a nakonec jsme se dohodli Ministerstvem průmyslu a obchodu, že předložíme vládě vlastní scénář. Nepočítáme s žádnými novými kapacitami, chceme zachovat limity těžby hnědého uhlí, ale otevíráme mnohem větší prostor pro využití obnovitelných zdrojů, plynu, biopaliv, a podporu moderních úsporných technologií. Vycházíme z toho, že jsme po Francii druhý největší vývozce energie v Evropě. A při vstupu do Evropské unie jsme se zavázali, že do roku 2010 budeme vyrábět 8% energie z obnovitelných zdrojů. Největší potenciál České republiky vidíme v biomase, například v pěstování šťovíku, což bude mít i pozitivní dopad na zemědělství."
Jana Hajduchová
| Môj bielokarpatský zážitok |
Boj o život s rozzúreným medveďom na ľadovej kryhe v Bošáckom potoku
Romány Karla Maya som mal rád, odkedy som sa naučil čítať, a mám ich rád dodnes. Už vtedy na základnej škole mi ale bolo jasné, že ide v podstate o rozprávky. Dnes to už viem sformulovať aj múdro znejúcimi slovami vo väčšine mayoviek ide o sériu dobrodružstiev, ktoré spolu nie veľmi súvisia a rovnako dobre by sa dali zostaviť aj v inom poradí. Napokon, režiséri filmových verzií si to očividne všimli tiež.
Ďalším dôvodom zrejmej nereálnosti týchto milých kníh je skutočnosť, že drvivú väčšinu z nás by už po pár dňoch života Old Shatterhanda čakal infarkt. (Pravda, treba priznať, že Old Shatterhand bol človek výnimočný, tento argument treba teda brať s rezervou.)
Nie sme stavaní na denné prežívanie vzrušujúcich dobrodružstiev a nie je to ani treba. Život totiž pozostáva z drobností, akokoľvek neromanticky to znie. Sú samozrejme výnimočné chvíle, ktoré môžu celý náš svet od základu zmeniť, je ich ale málo a často sú pomerne nepríjemné.
Asi by už bolo načase prejsť k Bielym Karpatom. Čitateľ už zrejme tuší, že nadpis tohoto textu je úplná fikcia. (Tí čitatelia, ktorí poznajú Bošácky potok, to, predpokladám, vedeli hneď.)
Úprimne povedané, ak by som si aj mal vymyslieť nejakú napínavú príhodu, asi by som ju umiestnil napríklad niekam do roklín Slovenského Raja. To je oblasť, ktorá je svojou podstatou stavaná na dramatické udalosti. Ale keby som si mal vybrať pohorie, v ktorom chcem žiť, možno by to boli práve celkom obyčajné Biele Karpaty.
Vyhlasovateľov súťaže o bielokarpatský zážitok musím sklamať. Nemám nijaký. Teda: nespomínam si na žiadnu konkrétnu chvíľu, o ktorej by sa dalo povedať "tak teda na toto do smrti nezabudnem". Zato ale nikdy nezabudnem na celý seriál poskladaný z desaťtisícov drobných chvíľ na víkendovkách a táboroch na Nebrovej, Grúni, Krasíne, Krivokláte, Vršatskom Podhradí, Brúsnom a na mnohých iných miestach. Áno, mohol by som napríklad napísať, že v Bielych Karpatoch som sa zoznámil so svojou manželkou, ale vzhľadom na počet manželstiev, ktoré majú svoje základy na bielokarpatských lúkach, to nie je nič zvláštne. Môžem len vymenovať niekoľko obrazov, ktoré mám natrvalo v pamäti, nemôžem ale nijako sprostredkovať ich farbu a chuť.
Tak teda:
o rad stanov na lúke na Grúni, to sa ešte v terénnej stanici nedalo bývať,
o zobúdzanie do chladného rána, návrat z kosenia za horúceho dopoludnia,
o kosenie (ako jednoducho sa to napíše),
o nekonečný proces učenia sa nakuť kosu,
o debaty vo vojenskom stane na Nebrovej, napríklad o tom, že k takému očividnému nezmyslu, ako rozdelenie Československa, určite nepríde,
o detvianske príbehy,
o cesty vozidlom Lada Niva,
o pohľad z Kykuly
A iné, väčšine čitateľov asi nič nehovoriace veci. A možno už ani zúčastneným nie, neviem. Možno má každý vlastný bielokarpatský príbeh. Ten môj nie je na prvý pohľad dramatický a vzrušujúci, tak ako nie sú na prvý pohľad dramatické a vzrušujúce ani Biele Karpaty. Na druhý pohľad je krásny a dôležitý, tak ako sú na druhý pohľad krásne a dôležité Biele Karpaty. Ešte sa neskončil.
Dovidenia.
V. Janiš
| Česko-slovenský slovníček |
V České republice a na Slovensku se vyskytuje dohromady přes 3000 planých rostlin stromů, keřů a bylin. V minulém čísle byly prezentovány dřeviny, dnes jsou na řadě byliny. Z velkého počtu jsme vybrali ty nejznámější z těch, které jsou více či méně běžně, zejména v naší oblasti.
Totožných jmen je samozřejmě menšina. Jedná se např. o orlíček, rozchodník, kuklík, hrachor, fialku, netýkavku, hluchavku, náprstník, chrastavec, konvalinku, kosatec, vstavač nebo pýr. Převažují podobná nebo téměř shodná jména, z kterých vynecháváme ta, která se liší pouze o pár písmen, jako jsou řepík - repík, zvonek - zvonček nebo pryskyřník - iskerník. Za uvedení však stojí případy, kdy rozdíly jsou o něco větší, ale jádro nebo původ je stejný: jetel - ďatelina, jmelí - imelo, šťovík - štiav, kostival - kostihoj, divizna - divozel, pcháč - pichliač. Spíše pro zajímavost uvádíme ještě tyto dvě dvojice: mateřídouška - materina dúška, střevičník pantoflíček - črevičník papučka.
Po vytřídění těchto jmen zbývá ta nejzajímavější skupina rozdílných názvů, kterou najdete v tabulce. K tomu pouze poznámku, že rozdíly vznikly mimo jiné tím, že některá slovenská jména jsou převzatá z latinských jmen (alchemilka, veronika). A dejte pozor na zdánlivě shodná jména, jako je pupava. Slovenská púpava je česky známá jako smetánka nebo i pampeliška velmi hojná žlutě kvetoucí rostlina, zatímco česká pupava je slovensky krasovlas, pichlavá rostlina s přízemními růžicemi stříbrně bílých květů.
orsej - blyskáč
jaterník - pečeňovník
sasanka - veternica
blatouch - záružlie
oměj - prilbica
netřesk - skalnica
kontryhel - alchemilka
mochna - nátržník
kyprej - vrbica
dymnivka - chochlačka
třezalka - ľubovník
šťavel - kyslička
kmín - rasca
kopřiva - žihľava
pryšec - mliečnik
svlačec - pupenec
opletník - povoja
pomněnka - nezábudka
bukvice - betonika
rozrazil - veronika
světlík - očianka
jitrocel - skorocel
svízel - lipkavec
kozlík - valeriana
smetanka - púpava
řebříček - myší chvost
heřmánek - rumanček
kopretina - králik
hvězdnice - astra
chrpa - nevädza
pupava - krasovlas
ocún - jesienka
rákos - trsť
orobinec - pálka
kokoška pastuší tobolka - pastierska kapsička obyčajná
Jan W. Jongepier