ČR 2003 / 150 min. / režie: Ondřej Trojan / scénář: Petr Jarchovský / hudba: Petr Ostrouchov
Film Želary natočil Ondřej Trojan na motivy novely Jozova Hanule od Věry Legátové. Příběh Elišky, studentky medicíny, jež se musela před Gestapem ukrýt v horské vesnici, změnit identitu a provdat se za místního "blba", je především krásným zobrazením přerodu lidské bytosti, přerodu městské dívky,
vystrašené ze všeho neznámého, z lidí naprosto jiné mentality, z primitivního vesnického způsobu života a drsné přírody, v ženu, která pozná sílu lidského vztahu, sílu lásky.
Film má vynikající herecké obsazení, Aňa Geislerová v roli Hany byla skvělá. Za postavou Lucky v podání Věry Adamové nejde nevidět stopy žítkovských bohyní... Hereckou jedničkou je tu ale György Cserhalmi, maďarský herec v roli Jozy. Jeho Joza je na první pohled silný, přirozený a krásný chlap až se člověku těžko chápe, čeho že se vlastně Hanule tak bála. Do filmu se bohužel nevešly některé detaily z knihy, dokreslující atmosféru tehdejší horské vsi, kde téměř každý muž svou ženu bije, kde je život v některých ohledech až brutálně tvrdý; a zároveň i některé prvky Jozovy povahy, například slova jeho maminky "nesmíš se prát, jsi moc silný a mohl bys ublížit..."
Za zmínku rozhodně stojí i závěr filmu. Chování sovětských vojáků na konci druhé světové války je totiž šokující a naprosto odlišné od toho, co jsme po desetiletí poslouchali a četli. Pro někoho možná až neuvěřitelný závěr ale bohužel pravdivý. I za toto patří Věře Legátové i tvůrcům filmu dík, s historií i s jejími nepříjemnými a zlými stránkami se totiž můžeme vyrovnat jen tehdy, budemeli je znát.
Želary patří svým způsobem k výjimečným českým filmům. Je to film o lidech a síle lidského vztahu, a je to příběh, který se nemohl odehrát jinde než na československém pomezí.
Jana Hajduchová
Pavel Popelka: Cestopisy, povahopisy, místopisy; v edici Genius Loci vydalo nakladatelství Ottobre, 2003.
Pavel Popelka v knížce s podtitulem "Putování životem aneb smrt se rozcvičuje" vypráví o mnoha svých cestách, ta nejvzdálenější vedla na Sibiř a ta zdánlivě nejkratší po Strání od domu k domu při fašaňkové obchůzce. Všechna jeho putování jsou ale vyprávěna očima člověka, který vidí to, co jiní nevidí, a když, tak úplně jinak. Kromě slivovice, vína, fernetu, rumu a jiných plodů země je tu nenahraditelným průvodcem i muzika. Muzikanti jsou svérázný národ, zvláště ti horňáčtí. A když mezi sebe ještě přiberou svérázného filozofa a recyklátora Vladimíra Mertu a vše se pokusí zorganizovat horňácký nový český Holub Tonda Vrba, na netušené zážitky je zaděláno. Vůbec láska k Horňákům a Horňácku je jedním z klíčových motivů této knížky. Čert ví proč, možná proto, že Horňácko je tak malé a je na den cesty od Strání, odkud Pavel Popelka pochází. Ostatně i to, proč je Horňácko tak malé, se v knížce dozvíte, ale to si ji už musíte přečíst.
Je pravda, že dodnes nechápu, proč tato parta nadšenců plynula po řece Moravě na etapy, nejdříve ze Spytihněvi do Hradiště, pak po přesunu do Polešovic a zastávce v bzenecké hospodě, která ale neskončila příliš dobře nasedla na řeku až v Rohatci a vynechala tak Znorovský jez, který nabízí zážitky netušeně dramatické i romantické (ale asi to tak bylo dobře, neboť anděle strážné není radno příliš pokoušet).
Je pravda, že je těžko vysledovat na mapě trasu, po které se pohybovala cyklopudová výprava do Uher, která nedorazila do Uher ale zato dvakrát do Moravské Nové Vsi a mezitím k buzerantskému jezírku, a vrátila se nakonec do Velké nad Veličkou.
Je pravda, že první výpravy Horňáků do Rakús se účastnil i koňský povoz, a ač se dočtete téměř vše o tom, co kdo kdy kde vypil, snědl, řekl a zazpíval, kdy se ztratil Tonda Vrba a kde se zas našel, že Horňáci byli v Poysdorfu za blázny, protože tam dorazili nikoli na pouť ale týden před ní, nedozvíte se, co si mysleli ti koně.
Ale zato poznáte skrytá zákoutí lidské duše, o kterých se vám ani nesnilo, poznáte, že Pavel Popelka se nebojí slz ani těch nejjadrnějších výrazů, protože obojí patří k životu stejně jako narození a smrt, a nám, kteří bychom bez pomoci tlumočníků těch nejzákladnějších projevů života, jakým on je, byli ztraceni, nezbývá než mu poděkovat, a s potěšením se znova už po několikáté začíst a zjistit, že největším nepřítelem muzikanta je pivo Žigulevskoje.
Jana Hajduchová