Když je mi nejhůř, když mám chmury a nevím kudy kam, tehdy odcházím sám a v tichosti ven, do lesa. Tak trochu splynout s prostředím a meditovat.
Vždy když vstoupím do tichého zimního lesa, všímám si těch podivných tónů hnědé a zelené, jakých jindy v roce nevidět. Za-poslouchám se do toho uklidňujícího ticha. Najdu si místečko nejkrásnější a spočinu. Vnímám jednotlivé obrazy, zvuky a vůně. Zdánlivě se kolem nic neděje. Vše jakoby spalo, celý les. Největší hluk dělá mé srdce a dech. Obláčky páry, vycházející z mých úst, působí skoro rušivě. Ale jen chvíli. Potom přivyknu a uslyším ostatní.
Vysoko nad hlavou se o koruny stromů pročesává vlhký vzduch; drobounké kapičky vody stékají po větvích a občas ukáp-nou do spadaného listí. Odněkud shora se ozývá zakřiknuté písknutí modřinky. Kousek přede mnou se mezi kmeny zableskne červená čepička strakapouda a o něco později se ozve vzdálené zaťukání.
Ani na zemi není úplný klid.Z listí se ozývají tajemné zvuky. To neklidné myšice probíhají své cestičky a rychle se vracejí do vyhřátých pelíšků. Přes kořen dubu, hned vedle mé nohy, přelézá černý pavouk. Pohybuje se jako ve zpomaleném filmu.
"Kampak ten spěch, pavoučku? A proč vlastně nespíš?"
Pavouk se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlel o odpovědi, ale pak se mlčky vydává dál.
Když takhle chvíli sedím, mé oči i uši zvyknou na okolí a nedráždí je nové objevy. Mysl se začíná toulat mimo les. Svobodně se rozletí v čase i prostoru. Vzpomíná na věci dávné i budoucí.
Jak asi vypadala nepokořená Země? Před vzestupem pána tvorstva - člověka rozumného? Sedím s přivřenýma očima a vidím zastřené obrazy. Hluboké lesy, z nichž k nebi trčí skalnaté vrcholky panenských hor. Temné hvozdy protkané nespoutanými řeka-mi. Močály s lesknoucími se vodními oky. Stepi plné zvěře, řeky a jezera plná ryb. Jak krásný život museli tenkrát žít medvědi, zubři a losi, toulající se celý život středoevropskými lesy bez omezení. Nebo ryby, jejichž domovem bylo celé povodí a ne pouze kratičké úseky regulovaných toků či páchnoucí rybníky. Vše bylo nádherně divoké a svobodné. Zvířata i stromy dožívaly vysokého věku a smrt byla jen pečlivý hospodář.
Kde se vlastně vzala lidská kultura? Kultura tak rozpínavá. Čím to, že právě my, lidé, se snažíme vymknout ze zákonitostí přírody a útočíme na její vlastní podstatu? Nebo to není pravda a vše co děláme je součástí vývoje a tudíž přirozené ačkoli sebevražedné? Jsme jen nástrojem? Vede cesta života skutečně nebo jen zdánlivě do slepé uličky?
Hlavou se honí desítky otázek nutících k zamyšlení. O nás, o dětech a jejich dětech. O zvířátkách, kterým jsme vzali domovy, zavíráme je do klecí či kotců a nutíme je rozmnožovat se podle harmonogramů. O stromech, které umírají podle plánu těžby. O zemi, kterou hanobí naše odpady. O sobě, o své malosti.
A tu jsem rád, že kdykoli zatoužím, mohu přijít sem a jsem přijat vlídně. Mohu zde odpočívat a myslet na sebe. Nebo i na to, jak je úžasné, že stromy na zimu shazují listí. To aby na zimu přikryly nahotu země a zároveň připravily výživu pro své kořeny. Najednou vidím, jak zbytečné a prázdné jsou mé všední starosti s daněmi a nájemným, pokaženou televizí nebo politikou.
Kruh myšlenek se uzavírá a vracím se k realitě. Zatím se notně zešeřilo a ochladilo. Pomalu, lehčeji než sojčí pírko, se snášejí první sněhové vločky. Začíná sněžit. V lese teď nastalo dokonalé ticho. Vstávám a s dojemnou pokorou odcházím našlapuje opatrně, abych nerušil.
Pavel Bezděčka